Ahoj Gábi,
můžu trochu vyzvídat, zda-li je třeba možné, aby se o Tobbyho místo jesliček starali prarodiče (teda pokud jsou v důchodu a chtějí)? Každá země má určité výhody a nevýhody. Mě se třeba líbilo jak jsi psala, že u vás chodí sestra do rodiny. V Čechách to také dříve bylo a myslím, že to mohla být ochrana dětí zvláště v problémových rodinách, které jsou bohužel všude 🙁
Jsem ráda, že jsem s malým mohla být doma 3 roky a užívat si všech jeho pokroků. Znám, ale i matky, které se do práce vrátily, protože je to doma s mimčem nebavilo. Chápu, že občas člověk potřebuje chvilku pro sebe, ale nevím proč mít dítě, když mě to nebaví.
Gábi neumím poradit, jak si zvyknout. Ríšovi jsou 3 roky a teprve teď mám pocit, že je připravený na školku, umí si hrát s dětmi a chápe, že když odejdu, že se zase vrátím. Vím, že nemáš na výběr, ale já osobně v jsličkách neshledávám nic přínosného. Pamatuji si, že od půl roku to s malým bylo ještě zábavnější, začínal lést, kolem roku chodit a mezi 1. a 2. rokem začal tvořit slova a mezi 2. a 3. rokem začal vyprávět. Občas slyším sama sebe 😀 teda věty, které používám. Je to sranda.
Jen co může zaručeně potvrdit je, že čas vyléčí vše a člověk si prostě zvykne. A taky je pravda, že my matky to kolikrát vnímáme hůře než naše děti. Asi to ber tak, že Tobíska každý den uvidíš a nemusíš se ho vzdávat jako tomu bylo např. za 2. světové války. 🙂 Ber to jako povzbuzení 🙂
Mějte se krásně Marťa
