Ahoj Ivo,
ještě k příspěvku laktační poradkyně, myslím, že tam říká jednu hrozně důležitou věc, ve výchově dětí možná nejdůležitější vůbec – že by si člověk jako rodič měl být jistý tím, co vlastně chce a neuchylovat se k polovičatým řešením. Jsem přesvědčená, že děti hned vycítí, když je rodič nejistý, a pak jsou zmatené, nebo toho také začnou zneužívat a naučí se na rodičích vynucovat co se jim zachce… Tím neříkám, že bych si byla sama jistá vším, co dělám, ale aspoň mám vytyčený základní směr, kterého se snažím držet.
Takže myslím, že jestli jsi přesvědčená, že Josífek už noční mlíčko nepotřebuje a ty, abys zvládala svojí roli dvojnásobné maminky potřebuješ být vyspaná, doporučovala bych ti použít nějakou osvědčenou metodu (např. Estvilla) a malého podle ní naučit spát a v noci přestat kojit úplně.
Nebo máš na výběr druhou možnost, a malého kojit dál, a odstavit ho přirozeně.
Pokud se ale rozhodneš pro tuhle variantu, pak je nutné si jí přizpůsobit tak, aby tobě vyhovovala co nejlíp – jak radí laktační poradkyně, vzít dítě do postele a kojit tam, protože jen tak se dá časté noční kojení zvládat bez toho, aby člověk ráno nebyl chodící mrtvola. A je samozřejmě důležité, aby s tím souhlasil i tvůj muž, protože tatínek odsunutý do obýváku na pohovku k rodinné pohodě moc nepřispěje.
Rozhodnutí vzít dítě (děti) do postele by také být definitivní, protože jinak se děti s předčasným odstěhováním budou smiřovat dost těžko, a tomu definitivnímu rozhodnutí je pak třeba přizpůsobit i celé spaní – tedy zajistit si dostatečně velkou postel, aby se na ní vyspali všichni pohodlně.
U nás to máme vyřešené tak, že máme k naší posteli široké 160 cm těsně přisunutou postýlku bez bočnice, takže Johanka se může kdykoli přivalit k prsu, a neubírá nám prostor. Můj muž má u postele špunty do uší, takže v případě, že malá pláče si je prostě zastrčí, a vyspí se krásně.
Sama se vyspím relativně dobře, protože nemusím nikam vstávat. Malá se budí cca po třech hodinách, a někdy si cucne, jindy jí stačí jenom pohladit, a všichni jsme takhle spokojení.
Nejdůležitější pro mě ale vždycky bylo moje počáteční rozhodnutí, že to takhle chci – a to mi pomáhalo ve chvílích, kdy to není úplně nejpohodlnější. Prostě si vždy říkám, že to je dobrá investice do budoucna – alespoň u dětí z mého okolí, které byly dlouho kojeny vidím, že bývají samostatnější, než jiné, což je paradox jen zdánlivý – prostě se jim dostalo ubezpečení, že máma je tu pro ně úplně vždy v dobách, kdy to nejvíc potřebovaly, a teď už si to nemají potřebu ověřovat…
No, ať už se rozhodneš pro to, o čem píšu nebo pro něco jiného, vždycky musíš být přesvědčená, že to tak je správně, a že to tak chceš (třeba si sepsat argumenty, proč je to dobré) a důsledně se svého rozhodnutí držet.
Takže přeju hodně síly k tomu, aby se vám podařilo noční kojení vyřešit! Myslím, že i jakákoli „drastičtější“ metoda bude lepší pro vás pro oba (ty se konečně vyspíš, Josífek se odnaučí v noci budit) lepší než stávající stav.
