Ahoj Baruško,
já vím, že z každé strany neslyšíte nic jiného než abyste vydržela, že to půjde. Přesně před jedenácti měsíci jsem prožívala a slýchala to samé co ty. Můj syn se narodil pět týdnů před termínem po velmi těžkém přirozeném porodu, poprvé mi byl přiložen po 20 hodinách. Vlastík je moje první miminko a samozřejmě jsem neměla ani tušení co a jak. Sestřičky byly moc hodné, poradily mi klobouček. Malého jsem od začátku vážila před i po kojení a sám si nikdy nevypil víc než 6ml. Takže jsem odstříkávala a dokrmovala tak jako vy stříkačkou. Malý navíc dostal opravdu velmi silnou žloutenku a nešel probudit ani na jídlo, prostě vůbec, neprobudilo ho ani braní krve…. takže jsme se snažili, ale většinou krmení probíhalo ve spánku. Malý se na jídlo sám neprobudil, jenom spal a spal. To bylo i prvních 14 dní doma, v nemocnici říkali, že to bude trvat i 6 týdnů, než zesílí a odezní žloutenka. Tak jsme teda bojovali a to doslova. Vlastíka jsme prve převážili, dali k prsu, převážili, dokrmili stříkačkou a já jsem pak ještě odsávala pro příště. Asi po měsíci Vlastík začal prso odmítat, po půlhodině řevu jsme oba zpocení a uplakaní a naprosto vyčerpaní jsme teda dokrmili stříkačkou…. tak jsem vydržela malého trápit asi dva dny a po poradě s laktační poradkyní jsme přestali dávat k prsu a začali krmit jenom stříkačkou – oběma se nám ulevilo, malého jsem dávala k prsu jenom večer po koupání, když byl vláčný a nechala ho chvilku ocucávat bradavku (bez kloboučku nikdy nebyl schopen vypít nic).
Tahle doba byla blbá jenom v tom, že jsme nikam nemohli, odstříkávat na veřejnosti prostě nešlo a ty pohledy na dítě, které je krmeno stříkačkou – taky není o co stát. Navíc první na co se mě každý ptal bylo: „Kojíš?“ Byla jsem fakt psychicky úplně vyčerpaná, také jsem měla pocit, že jsem jako matka selhala. Všude se píše, jak každá matka může kojit, když chce, ale nikde nepíšou, co dělat, když matka chce a dítě nechce….
No nebudu to prodlužovat, tohle jsme vydrželi dva měsíce. Rozhodla jsem se, že vydržím ještě týden a přejdeme na UM. V úterý večer, v srpnu, horko bylo malý poplakával, tak jsem mu v zoufalství dala prso, ať si cucá – a světe div se, po měsíci, kdy prso prakticky neviděl, jen jednou denně ocucával se chytil a už se nepustil. V šesti týdnech měl 4,5 kg. ve dvanácti už 7…. tak mu zachutnalo. Vlastíkovi je dnes 11 měsíců a pořád kojíme.
Tohle Vám Baruško píšu proto, abyste se vyprdla na všechny dobré rádce a dělala to jak cítíte, netrapte se, když to nepůjde, já si nemůžu pomoct, ale nějak nemám dobrý pocit z těch dvou ztracených měsíců… teď sice kojíme, ale za jakou cenu – nikdo nemá právo soudit matku, která se rozhodne, že to vzdá a ulehčí si život. Na tom přece není nic špatného, kdo to nezažil, tak si nedovede představit, co prožíváte.
Takže pevné nervy
Romana
