Odloučení a emoční projevy dítěte

Když je dítě odloučeno od své nejbližší osoby na delší dobu, mění se způsob, jak se s touto pro něj velmi vážnou situací vyrovnává:

Nejprve dítě protestuje. Křičí, pláče, volá „mamí“ a čeká, že maminka přijde jako jindy, když ji volá dost dlouho.

Pak začne být dítě zoufalé. Když maminka nepřichází, začne dítě ztrácet naději a přestane křičet. Odvrátí se od okolí a stáhne se sklíčené do sebe. Odmítá kontakt s jinými lidmi (ucukává, odstrkuje je), odmítá hračky… Typickým projevem je hlava zabořená do polštářů.

Nakonec se dítě od matky odpoutá. Potlačí postupně své city k ní a otevře se péči jiného dospělého, který mu mateřskou péči nahrazuje.

Když se však dlouho neobjeví nikdo, kdo by se choval mateřsky, bude mít dítě sklon ztratit vztah k lidem vůbec a připoutává se citově spíše k věcem, ke stabilním objektům.

Fáze protestu, zoufalství a odpoutání mohou být u každého dítěte různě dlouhé. Záleží to na jeho temperamentu a situaci. Dvě stejně vychovávané a milované děti se nemusejí chovat stejně.

Strach ze ztráty

Tyto reakce dítěte jsou projevem jeho zdravého citového vztahu k mamince. Je chyba si je vykládat jako hysterii nebo rozmazlenost. Dítě se přirozeně bojí ztráty toho nejcennějšího, co má.

Naopak chybí-li podobná reakce, je to spíše podezřelé. Může to být způsobeno tím, že je dítě už z předchozích podobných situací poučeno, otuženo, avšak i emočně poškozeno.

Zvídavost

Dítě ztrácí naději tehdy, když je od matky odloučeno nedobrovolně, když není pánem situace (zejména je-li odvedeno nebo odneseno cizí osobou).

Jiný případ je, když dítě odchází od maminky zkoumat svět z vlastního rozhodnutí. Prožívá také silné emoce, ale ty bývají pozitivnější. Většinou je dítě rozradostněné nebo víceméně příjemně překvapené z různých věcí, které díky své vlastní aktivitě a zvídavosti objeví.

Když se dítě ocitne delší dobu bez maminky:

Náhradní pečovatel (např.sestra v nemocnici) musí být zejména trpělivý a pokud možno po celou dobu jediný (nebo jeden hlavní).

Dítě nemá cenu konejšit časovými pojmy, protože jim nerozumí (maminka přijde brzy, zítra…).

V nemocnici mohou dítě rodiče navštěvovat podle zákona kdykoliv, takže by jim to mělo být i prakticky umožněno.

Námitky lékařů, že se dítě vždy po odchodu rodičů zbytečně rozrušuje, nejsou opodstatněné. I když mohou dítě unavovat, jsou důkazem, že má dítě k matce zdravý vztah, o který se přirozeně bojí. Jiné chování by bylo projevem nezdravého odcizení.

Dítěti by měla být umožněna hra. Při hře se dítě odreaguje, znovu prožije bolestnou situaci a zapojí ji tvořivě do své životní zkušenosti. Díky symbolické hře může dítě získat užitečný pocit, že je pánem situace (ač ve skutečnosti není), že ovládá skutečnost. Když si s ním hraje jiný dospělý, je to pomoc dvojnásobná. Dítě může píchat panence injekce, ukládat ji do postýlky, měřit jí teplotu, krmit ji…

Trvá-li odloučení dítěte od rodiny delší dobu a zároveň není zajištěna individuální péče, může to být pro pozdější vývoj jeho osobnosti nebezpečné.. Dítě může reagovat tak, že se začne chovat jako miminko – „zapomene“ mnohé, co umí: začne se třeba pomočovat nebo nebude chtít samostatně jíst. Při nemoci, se může tento citově špatný stav projevit i tím, že se bude hůře uzdravovat.