Občas se ve mně pere profese s rolí mámy, přiznává psycholožka

Pomáhají. Neučila jsem například své děti na nočník brzy, jak se to v dané době doporučovalo, ale začali jsme až v období po roce a čtvrt. A naučili jsme se to velmi brzy. Také jsem například věděla, jak se zachovat, pokud bude mít naše dítě záchvat vzteku.

Nejlepší škola? Život

To, co mi nejvíc pomohlo a pomáhá, je sám život. I při všech zkušenostech a znalostech ze školy jsem samozřejmě stále matkou s kladnými i zápornými rysy. Někdy jsem ve svém chování příliš rychlá nebo nekompromisní a nenechám dítě domluvit. Učím se pořád.

Velkou oporou mi je můj manžel, se kterým se můžeme dělit o své názory (manžel je účetním poradcem). Tu největší zkušenost mi však dávají děti. Ony řeknou, s čím nesouhlasí, v čem se chtějí znovu poradit, co chtějí změnit…

Jaké trable mají se spolužáky…

Jsou úžasné a dovedou se velmi dobře vcítit do toho, když si já prožívám něco mimořádného nebo těžkého. Když byly malé, chtěly, abych se posadila, když jsem přišla z práce. Udělaly mi „kafíčko“, abych si odpočinula od toho, co jsem si ještě částečně přinášela z práce.

Odpouštím ti

Od raného věku u nás platila slova „děkuji, prosím, promiň…“ Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem byla neklidná a na děti vyjela. Za chvíli jsem k nim přišla: „Promiňte, byla jsem nervózní, tak jsem reagovala špatně a vyjela jsem na vás. Omlouvám se vám.“ A ony na to: „V pořádku, tomu, mami, rozumíme, nám se to taky někdy stane. Odpouštíme ti.

Ve svém věku (je jim 17, 12 a 10) mi v mnoha věcech pomáhají. Navzájem si říkáme, jak jsme prožili den, co bylo nového, co bylo fajn a co bylo horší. Snažíme se sejít při společné večeři, kde na toto povídání najdeme klid.

Vnímám naši vzájemnou otevřenost.

Máme velké právo doma o věcech mluvit a tomu se snažíme dát před vším přednost.

Učíme se mít k sobě vzájemný respekt a cit.

Takže škola i profese mi určitě v něčem pomáhají. V uvědomění si například vývojové psychologie, v čem je věk mých dětí jedinečný a úžasný. Především je to však pomoc díky zkušenostem (pozitivním i těm negativním). Co je však nejdůležitější, je to, že vím, že chci jít stále dál.

Ilustrační foto