O čem mohou děti rozhodovat?

Představte si následující situaci: Ve snaze ponechat dítěti dostatek prostoru, otáže se maminka láskyplně: „Co by sis dal na večeři?“ Mozek mrňouse je však takovou svobodou volby zahlcen. Ani předškolák ještě nerozumí tomu, co všechno je možné považovat za večeři, v jakém množství to má být, a co si z toho všeho vybrat. Sedí a mlčí.

„Něco jíst musíš…“ V matčině hlasu se objevuje nenápadný tón netrpělivostí, ale mrňousové na to mají obzvláště citlivé senzory. Panika se stupňuje, dítě bezradně otevírá ledničku.

Co je večeře?

„Lednička není televize, tak už se rozhodni a něco si vyber!“ Stupňuje matka tlak. Malému se chvěje brada a do očí se derou slzy. Bezmoc ho ovládla, emoce vítězí. Naplno se ale rozpláče až ve chvíli, kdy mu matka něco namátkou vybere, a on zkusí říct, že to nechce (a to jen proto, že ve skutečnosti neví, co chce). Matka zuří, dítě pláče.

Já chci!

Je těžké najít hranici, kdy dítěti ponechat prostor pro vlastní manévrování, a kdy dát jasnou stopku a rozhodnout za něj. A zbavit ho břímě zodpovědnosti. V tom cizím a velkém světě se ale mrňouskové nemohou kompetentně rozhodovat, jednoduše na to nemají výbavu. Podobné scény se tak mohou opakovat několikrát za den, např. při oblékání.
„Vezmu si do školky sandály.“
„Ale miláčku, je zima, prosinec, nemůžeš jít v sandálcích.“
„Ale já chci!“
„V sandálcích to opravdu nejde, byla by ti zima na nohy, však si pojď zkusit stoupnout v ponožkách na balkón. Vidíš, jaká je zima. Tak, šikovný. Musíš mít zimní botičky. Ale zbytek oblečení si můžeš vybrat sám.“

Mikina nebo mikina?

Výsledek je úplně stejný. Dítě si vytahuje troje punčošky, jedny manšestráky, dvoje tepláčky. Ještě se ani nedostalo k horním dílům oblečení, a už je zahlcené a bezmocné. Naštěstí jsou tady tatínci, kteří obecně mají méně trpělivosti a chtějí problémy řešit rychle. Ne si o nich povídat. Ti prudší jednoduše určí jednu věc, ať už k večeři nebo na oblečení. „Tohle si vezmeš, a basta!“ Ti osvícenější ponechají svobodnou volbu, ale patřičně osekají možnosti.
„Chceš na večeři rohlík s máslem, nebo kaši?“ Případně: „Vezmeš si na sebe mikinu s krtečkem, nebo se Spidermanem?“ Dítě má pocit, že si může samo určit, co se mu zlíbí, ale přitom není přetíženo nadměrnými požadavky.

A teď ještě získat trochu prostoru pro sebe. Jak to jen udělat? „Miláčku, mám jít na pivo hned, nebo až za pět minut?“ No, raději to nezkoušejte. V dospělém světě by to někdo mohl prohlásit za nevhodnou manipulaci.

Dítě přichází na svět jako Marťan a hledá lidský kontakt. Především v náručí matky chce cítit, že je přijato jako člověk.