Nový trend výchovy – „Přibližná“ vás prý ochrání před pocitem selhání

Své o tom ví Agnès Labbé, francouzská maminka čtyř dětí, z nichž dvě jsou dvojčata. Na svém blogu a poté i v knize nabízí vlastní koncept výchovy, jenž by měl pomoci rodičům uchránit se sebeobviňování, že jejich výchova není dokonalá. Agnès není žádná psychoterapeutka či odbornice v těchto záležitostech. Prostě vychází ze svých zkušeností. Svou metodu nazvala aproximativní (přibližná) výchova.

Proč by to mělo fungovat?

• Při této metodě by neměl rodič nikdy zažít pocit nezdaru. „Vycházím z toho, že má pravdu, protože on je rodič. Když mu tato metoda pomůže zlepšit sebedůvěru, tak bude i jako rodič lepší.“
• Podstatou je se uvolnit, to potřebuje každý rodič, zvlášť když má víc dětí.
• Nevyžaduje to žádný čas navíc nebo zvláštní nasazení. Jen je třeba k určitým věcem přistupovat jinak. Třeba si s dítětem říkat říkanky, když loupete brambory.
• Přihlíží se k tomu, že rodič není žádná superbytost, ale má nárok na únavu, míru trpělivosti i na nezdary.

Nemusím všemu rozumět

Už jsme na pokraji svých sil, stačí málo a vyletíme. Dítě nás svým chováním dotlačilo do fáze, kdy převládnou emoce a my se snažíme zuby nehty situaci zvládnout. A pak si říkáme: Kde jsem udělal chybu? Proč se ten prcek takhle strašně chová? Místo zpytování vlastního svědomí a sebeobviňování je třeba si uvědomit, že dítě nám nedělá žádné naschvály, že jen prochází jistou vývojovou fází, hledá si svou nezávislost. Takže pokud třeba řve jako tygr, že nechce jít domů z hřiště a některé zasloužilé matky se pohoršují, jak nezvladatelné dítě máte, není to vaše vina. Prostě jen jako rodič odnášíte jeho další vývojovou fázi.

Zdrcující příklady

Těžko se poslouchají od „perfektních“ matek věty typu: „Náš Adámek už bez říkání každého pozdraví a můžu s ním chodit v pohodě nakupovat, nic netahá z regálů.“ Při takových prohlášeních nejedna maminka sklopí oči a zastydí se, protože pro ni je nakupování s dítětem horor. Týkalo se to i Agnès až do doby, kdy si uvědomila, že dítě by mělo respektovat především podstatné věci, a těch zase tolik není. Pak jsou ty ostatní, které se zdají důležité v určitém okamžiku, a časem upadnou v zapomnění. Není proto nutné na spoustě věcí bazírovat, dělat si z nich hlavu, ale spíš se pružně přizpůsobovat situaci.

Problém zvaný tkaničky

Naučit dítě zavazovat tkaničky dá většinou fušku. Své si s tím užila i Agnès. „Trávila jsem s tím hodiny, někdy jsem až pochybovala o schopnostech mého syna se to vůbec někdy naučit. Oba jsme toho měli po krk, až to nakonec skončilo u bot se suchými zipy, které nosil celkem dlouho. Až jsem jednoho dne zjistila, že si dokáže tkaničky zavázat.“ Syn se to naučil zřejmě ve škole, od spolužáků, sám, a už si ani nevzpomínal, jak k tomu došlo. Takže další pravidlo zní: Nesnažit se jako rodič dítě vše naučit. Na spoustu věcí přijde samo mimo rodinný kruh.

Krize na kolotoči

Jízda na kolotoči končí, ale dítě odmítá vystoupit z autíčka, v němž se vezlo. Propuká apokalyptická scéna. Podle klasické pozitivní výchovy by měl rodič identifikovat problém, vytvořit strategii, zmobilizovat síly, aby dítě uklidnil. Vyznavač aproximativní výchovy ale není schopný vymyslet vůbec nic a jeho jediným přáním je, aby co nejrychleji tahle strašná situace skončila. Popadne tedy řvoucí dítě, vytáhne ho z autíčka, pro formu mu vysvětlí, že to jistě není jeho poslední jízda na kolotoči. Pak už se vztekajícím se dítětem na toto téma dál nediskutuje, spíš se snaží odvést jeho pozornost k jiným věcem. Ovšem neznamená to mu nabídnout třeba cukrovou vatu, zkrátka si ho koupit, to by se vrátilo jako bumerang. Krize na kolotoči je spíš signálem, že dítě je přetažené a že je čas se vrátit domů.

Praktické rady

Koupání

Pokud máme víc dětí, necháme je koupat ve vaně najednou, šetříme tím vodu, je to ekologičtější. Zavádíme i dny bez koupání, jen se základní hygienou. Lze to nazvat jako hru „na kočičky“. Dětem schopným být v koupelně bez dozoru pořídíme do vany různé hračky a pomůcky, není od věci, když tam zůstanou dlouho, rodič si může oddechnout. Také je praktické naučit dítě dostatečně brzo mýt se samo.

Oblékání

„Dost dlouho jsem si myslela, že udělám dceři radost, když ji nechám, aby si oblečení do školy vybírala sama. Nastal horor, trvalo to šíleně dlouho, než se rozhodla pro nějakou sukni, pak ji zavrhla a vybírala dál. Napřed mě napadlo, že mě tím chce naštvat, pak mi ale došlo, že si s výběrem neví rady, že se bojí, že si vezme něco špatného, že trpí tím, že není schopná se sama správně obléct.“ Přílišná svoboda ve výběru nemusí být pro dítě to pravé. A tak své dceři Agnès začala vybírat oblečení sama, ovšem bez komentáře typu: Tahle sukně se dneska do školy nehodí, protože jdete na výlet.