Nezlob už

To, co nazýváme „zlobením“ v období vzdoru ve věku dvou nebo tří let, bývá přirozenou součástí vývoje, kdy se dítě vymezuje vůči svému okolí. Je to jeho přirozený projev, kdy samo sebe začíná vnímat jako individuum. Co když mu ale vzdorovitost vydrží podezřele dlouho?

Důležité otázky:

Když se období vzdoru protahuje do čtyř let a dále, je potřeba se nad touto životní etapou dítěte ještě jednou zamyslet:

•  Jak jsme na dítě reagovali, když nás různě „zkoušelo“?
•  Dali jsme mu najevo, že ho milujeme, i kdyby se vztekalo sebevíc?
•  Chápali jsme, že je jeho přirozeným právem „zkoušet naši lásku“, že na to má nárok, protože to je nutnou součástí jeho vývoje?

Dítěti je potřeba dávat zároveň s láskou i důsledné hranice toho, kam až může zajít a kudy může směrovat svou často nečekaně výbušnou životní energii.

Představte si, jakou paseku může udělat divoká voda, když se jen tak valí. A jak může být užitečná, když je správně nasměrovaná. Je potřeba vodu z průtrže usměrnit do pomyslného koryta, aby si dítě nakonec neudělalo ze svých projevů vzdoru, které se jeví jako „zlobení“, nástroj k ovládání dospělých. „Oni mi raději vyhoví, když budu vytrvale zlobit, nakonec mi tu čokoládu koupí…“ Nakonec je sice po jeho, ale pod pokličkou takové „výhry“ najdeme spoustu budoucích problémů…

Stavění hráze

To je moment, kdy by měli rodiče zpytovat svědomí, zda dokázali postavit „divoké vodě“ hráz, zda ji dostatečně regulovali. Aby životní síla dítěte plynula tam, kam má, kde je to užitečné a ne nazdařbůh, kam to zrovna nejsnáze jde.

Důslednost

Pokud se to zatím nepodařilo, je potřeba s důsledností začít co nejdříve: v kritických konfliktních situacích se nebudeme chovat podle dítěte (nepodlehneme jeho nátlaku), ale naopak dítě podle nás: pomůžeme mu, aby se udrželo pod kontrolou. Dáme mu najevo, že se na nás jako na ty „velké“ může spolehnout.

Zlobení starších dětí

Je-li období vzdoru zvládnuto, přichází období, kdy by dítě mělo být stabilnější a něco vydržet, snést určitou zátěž.

Zlobí-li dítě i v tomto věku, můžeme to považovat za určitý druh komunikace, kódovaného jazyka.

Je to tísňový signál, který dítě vysílá. Podobně, jako když malé dítě pláče, umí maminka rozlišit různé druhy pláče (hlad, počůrání, nadýmání, nemůže usnout…). Podobně je to se zlobením. Je to projev nepohody.

Co nám chce dítě zlobením říci?

Když si rodič položí tuto otázku, je to z jeho strany velmi užitečný krok.

V zásadě můžeme najít tři hlavní kořeny problémů dítěte

Vrozený temperament dítěte. Temperament souvisí se silou a odolností nervového systému, kterou si přinášíme na svět (navíc ho může ovlivňovat např. předčasné narození apod.) Některé děti jsou od přírody dráždivější a udělat s tím něco je často celoživotní úkol. Roli zde sehrává nejen výchova, ale i pozdější sebevýchova člověka. „Zlobení“ se v takovém případě často projevuje jako zvýšená unavitelnost, kterou můžeme pozorovat v určitou denní dobu. Dítě konejšíme, pomazlíme se s ním, necháme je v klidu. Tento druh dráždivosti se projevuje všude stejně, nezávisle na prostředí a přítomných lidech.

Vztah k matce. Necítí-li se dítě pevně zakotveno ve vztahu k nejdůležitější osobě svého života, bude se cítit nejisté, úzkostné a proto může maminku provokovat k důkazům lásky zlobením.

V tu chvíli musí dát maminka jasně najevo, že sice nepřijímá jeho chování, ale jeho ano.

Nenechte se rozčílit. Můžete zkusit dítě pevně obejmout a tím mu pomoci prožít všechny jeho „chmury“, uklidnit ho a dát mu najevo, že jste tu pro něj (v tu chvíli jen a jen pro něj) – nejen když je hodné, ale i když zlobí. Jeho zlobení tím neschvalujete, ale zároveň dáváte najevo, že ho kvůli tomu ani nezavrhujete.

Interakce mezi klíčovými osobami. Celková citová atmosféra v rodině hraje pro život dítěte velkou roli.

Pokud bude maminka myšlenkami jinde (uniká jí například atestace a být s dítětem bere jen jako povinnost či stres), bude z toho napjatá, podrážděná. A to se zákonitě přenáší na dítě, které funguje citlivě jako barometr.

Stejně tak dítě odráží pocity maminky vůči dalším osobám v rodině. Nejcitlivější jsou vztahy mezi maminkou a tatínkem a mezi maminkou a tchýní. Neshody mezi tatínkem a dalšími osobami malé dítě již většinou tolik nevnímá.

Ty za to nemůžeš!

Jak dát dítěti najevo, že moje nepohoda nesouvisí s ním, ale s něčím jiným? Když to již dítě může alespoň trochu chápat, můžeme mu to vysvětlit: s tatínkem jsme se včera nemohli na něčem dohodnout, to se tě ale vůbec netýká, ani v nejmenším (i když někdy věcně ano – organizace času, co kdy s dítětem apod.).

Děti mají někdy tendenci upadnout do nemoci (psychosomatické): organismus dítěte má tu zkušenost, že se v nemoci rodiče začnou láskyplně starat. V tom případě je však na místě uvažovat o řešení problému s odborníkem.

Zlobí jen někde

Tento druh zlobení poznáme, protože se objevuje ve specifickém prostředí: například jen doma a ve školce je hodné (může to být i naopak, dítě je doma v pohodě, ve školce nenajde vztah k nervózní paní učitelce a proto zlobí…).

Častým poselstvím zlobení je: zabývej se mnou, věnuj se mi, potřebuju tě.

Teprve až si jsme jisti, že jsme tuto potřebu maximálně nasytili, můžeme hledat další příčiny…

Zaťatost, trucování

Období vzdoru je potřeba „přežít“, ale při zlobení ve vyšším věku si už musíme klást otázku, jestli dítě nezlobí za někoho jiného.

„Často se to stává u dětí rozvedených rodičů. Když se maminka nepěkně vyjadřuje o otci, může (zejména kluk) otci “držet stranu“ – a maminku tak bezděčně trestá,“ říká dětský psycholog PhDr. Jaroslav Šturma.

I v úplné rodině, když jeden rodič druhého ponižuje a jedná bez lásky a úcty, může se zaťatost objevovat u dalších členů ponižovaného pohlaví.

Syndrom zavrženého rodiče

Je-li dítě pod jednostranným rodičovským vlivem, může dojít k takzvanému „vymytí mozku“ neboli „syndromu zavrženého rodiče“. Tímto mechanismem si dítě zajišťuje přežití svého vnitřního světa.

Více či méně nevědomě se vzdá vztahu s jedním rodičem: například se ztotožní s hodnocením matky a otce odvrhne. Dlouhodobá rozpolcenost je nesnesitelná, nemůže snést, že jednoho nebo druhého neustále „zrazuje“, až přijde moment, kdy se definitivně přikloní na jednu stranu a druhého „vygumuje“.

I takové chování můžeme považovat za „zlobení“. Těžko z něj však vinit dítě…