Neubráním se přívalu blaha
Z VAŠICH DENÍKŮ Že můj den někde začíná? To se vlastně nedá říct, protože jako každá máma dvou dětí, z nichž je tři a půlletý Štěpánek odmalička „ponocný“ a to druhé je dvouměsíční mimčo Alžběta, jsem vlastně ve dne v noci v neustálém provozu – přinejmenším jako „mlíkárna“.
Zdroj: archiv redakce
Takže odkud začít? Třeba od prvního ranního kojení, to bývá většinou kolem čtvrté. Malá Alžbětka je naštěstí velmi hodný človíček a nebudí mě sirénou, takže jakmile uslyším funění, chrochtání a mlaskání, není to sen o malých prasátkách, ale signál, že musím vstát, vypnout monitor dechu (v opačném případě by alarm probudil celý náš činžák), vzít malou k sobě do postele a nejprve zkontrolovat plínky.
Sladký úsměv
Když rozepínám dupačky, sotva mžourám a ta malá holčička se na mne doširoka směje….nechápu…. ale dělá to skoro každou noc, sotva otevře oči a vidí můj zmuchlaný obličej. Neubráním se přívalu blaha, přestože se sotva držím v bdělém stavu…… Pak už ale honem té naší „Piškotce“, jak jí říkáme, musím nastavit prso. Obyčejně není snadné si ve čtyři ráno vzpomenout, kterým prsem jsem posledně končila, tak jsem si to raději začala psát. Zaplať Pán Bůh, že nemáme těch prsou šest!!
Tuhá jak veka
Kojím, mám ale co dělat, abych neusnula. Ležím na boku, hlavu podepřenou a doufám, že holčička bude už zas brzo spokojeně spát a já s ní. Ani nám nebude vadit, že kluci, manžel se Štěpánem, tak strašně chrápou. Dle správné tradice se snažím, aby si po kojení odříhla, což se přes den daří, ale v noci s posledním lokem mlíka Bětka opět tvrdě usíná. Snažím se ji trochu probrat. Foukám jí za krk, tahám za nos, ale brzo uznávám, že se pro tentokrát žádné říhání konat nebude. Holčička je, dle přirovnání mého muže, tuhá jak veka.
Budíček
A je to tady, jako by neuplynuly žádné 2 – 3hoďky spánku, bez milosti musím znovu vstát na další kojení. Je chvilku po sedmé, právě zvoní manželův budík, a Štěpánek si dávno hraje se stavebnicí a několika rozsvícenými světýlky.
..Manžel uhání do práce – chudák bez snídaně-říkám si-o víkendu si přispí, pak mu to vynahradím.
Alžbětka pije, Štěpánek mi nosí do postele ukázat jeden svůj výtvor za druhým. Když už všechno ke mně nadšeně naskládá, zakončí obvykle přehlídku slovy….“mám hlad“…
Dokojit, odříhnout, posbírat všechny potřebné věci, čisté oblečení pro hladovce, malou uložit do proutěného koše-vozíčku, posnídat. Půlhodina klidu přijde s úvodními tóny Kouzelné školky, kterou si Štěpán nenechá ujít. Můžu provést hygienu a ranní „divadlo“ před zrcadlem, mrknout na maily, mezi tím třikrát vyndat cucající ručičku Alžbětce z pusy a vyměnit za dudlík.
Dámská jízda
Po Školce většinou se Štěpou čteme nějaké knížky, než se kolem desáté Alžběta přihlásí o mlíko. Babička vysvoboditelka si odvede Štěpánka k sobě do prvního patra a my máme s Bětkou dámskou jízdu.
Jdeme pro ty naše masorády nakoupit něco na oběd. Musím se rozhodnout, jestli vezmu malou do velkého kočáru, těžkého, se kterým se mnohdy nevejdu ani mezi regály, nebo dám přednost skořápce přicvaknuté na adaptér golfového kočáru? Anebo bude stačit šátek? Nošení v šátku je fantastická věc, jenom to vázání je „PROCES“ – neskutečnej! Kdo nemá trpělivost (včetně mimina), ať to ani nezkouší.
Nákup proběhl bez potíží, už jsme doma, a honem vařit, zbývá jen hodina do dalšího kojení a také návrat věčně hladového synka. Kdyby Alžběta nebyla pokakaná až za ušima, oběd by byl včas. Nevadí, Štěpán si hraje… Obědváme. Všichni.
Spát? Nemám šanci
Po jídle malá zase na chvilku zdřímne,..já jí závidím..strašně… Chce se mi šíleně spát, ale Štěpánek neúprosně vyžaduje dostavit ten vysílač s tunelem a dočíst Mašinku Tomáše. Při čtení se mi oči samy zavírají a Štěpa se rozčiluje, že motám slova – zná už totiž pohádku nazpaměť.
Odpoledne k nám přichází teta, dvojče babičky, a konečně budu mít „volno“. Chystám se, že taky „zavřu víka“, ale Bětka je najednou nějaká čilá, řehní se na celé kolo, plácá do visících hraček na hrazdičce nad svým košíkem. Nemám šanci. No, vlastně stejně budeme brzo kojit.
Odcházím do pracovny, vezu s sebou tu svou rozesmátou Piškotku. Zvoní mobil a dozvídám se, že zakázka, na jejíž vyhotovení bylo původně ještě spoustu času, musí být hotová už dnes odpoledne. HA HA…. sedám tedy ke stojanu, rozdělávám barvy. Čas běží…. Usmívám se na Bětušku, nohou se snažím vozit košík sem tam s nadějí, že holčička třeba usne.
Dítě na paletě
Skončila jsem s Bětkou přicuclou k prsu na jedné ruce a štětcem ve druhé… Naštěstí nebyl ten obrázek moc složitý a dalo se to zvládnout. Kolem půl páté se vrací manžel.
Večeříme společně. Máme to rádi. Bětku si beru do náručí, pokud nespí, nesmí u stolu chybět. No vida, taky by si něco dala. Mezi chechtáním se pokouší nacpat si do pusinky celou ručku. Kojím a kluci řádí. Pak si do hry berou i holčičku. Mám trošku strach, ale je to blaho, když je vidím. Nezbývá, než se přidat.
Proč nemaj holky pindíka?
Po večerníčku mají kluci „zubovačku“ a pak „ koupačku-alžbětovačku“ – což znamená, že jsou ve vaně všichni tři. Štěpán se neustále diví, že holky nemaj pindíka. A pomáhá jí umývat tváře a bříško. Alžbětka koupání miluje. Nedivím se jí. Pak následuje útok na ložnici a já kojím Alžbětku.…
Manžel chystá knížku s pohádkou. Máme tradici, že maminka poslouchá.
Dobrou
Při čtení se mi chce už hooodně spát. JENŽE Bětka má očička jak korálky a známky únavy nikde.
Popřejem Štěpovi dobrou noc a jdeme i s malou zpátky do obýváku, kde musíme dorovnat hračky a manžel – zlatíčko – mi pomáhá uklidit kuchyň. Pak sebou plácneme na pohovku a následuje hluboký výdech… Bětka snad usíná, ale já taky. Do koupelny bych se nejradši nechala odnést…
Když se zavrtáme pod peřinu a já vidím příznačnou jiskru v oku mého milovaného muže, vím, že neodolám…Navíc včera jsem jednu příležitost statečně zaspala.
Anna Čejková – Škopková
