Nepotkala jste toho pravého?

Čím je dáno snižování počtu uzavřených manželství? Potřebou volnosti, stylem života, novými profesními možnostmi?
K.H.: „Pravděpodobně tím vším. Už výchova dětí je založená na silné individualitě. Snažíme se dětem dopřát co nejkvalitnější vzdělání, aby byly co nejambicióznější. To příliš se založením rodiny nekoresponduje. Výchova silně podporuje egoismus, a ten je opět v rozporu s nutností přizpůsobit se v partnerství či rodině. Tradice jsou již vnímány jako rezidua, která je nutné překonat. V mnoha směrech je největší hodnota liberalismus, takže se relativizuje úplně všechno, tedy i sňatek, respektive trvalý partnerský svazek.“
M.H.: „Společnost se liberalizuje, někdy mám chuť tuto liberalizaci nazvat krizí tradičních hodnot. To je ale individuální pohled konzervativce. Každopádně poslední dvě tři generace jsou daleko méně pod tlakem společenských norem, a to i ve vztahu k sexuálnímu chování, přijetí tzv. psychosexuální role. Manželství, které je obvykle spojené se „založením rodiny“, je vnímáno jako neslučitelná alternativa k budování kariéry a k aktivnímu využívání té trochy volného času, která vedle kariéry zůstává. Důležitým faktorem je i to, že společnost partnerský život bez uzavřeného sňatku akceptuje. To znamená, že můžeme naplňovat svoji přirozenost párovým soužitím i bez formálního potvrzení sňatkem. To by před několika desítkami let minimálně bylo hodně neobvyklé.“

Může být v touze po nezávislosti vlastně skryta obava z neúspěchu v partnerském vztahu?
K.H.: Jistě. Jestliže chceme žít v intimním párovém soužití, musíme do něj hodně investovat. Investice je citová, což je strašně zraňující a velmi nejisté. Partner se může časem proměnit, může nás opustit. V partnerství se musíme přizpůsobit, nemůžeme si jet každý na vlastní triko, musíme dělat kompromisy, dohadovat se a také se ovládat. To vše nás ve škole a mnohdy ani v rodině nikdo nenaučil.“
M.H.: „Nejsem si jistý, zda je manželství možné měřit úspěchem. Jeden z moudrých lidí, se kterými jsem se v životě setkal, říkával, že „manželství je průšvih, když se povede, co teprve když se nepovede“. Chci tím říci, že bez aktivního a dlouhodobého vytváření vztahu není možné, aby jakékoliv manželství vydrželo. Je jisté, že pokud si dobře vybereme partnera, je snazší vztah budovat. Známe ale kultury, kde o výběru partnera rozhodovali a dokonce ještě rozhodují rodiče, manželství trvá celý život a velká část párů se dožívala šťastného stáří. Spíš bych uvažoval o neochotě moderního člověka odkládat uspokojení a být vytrvalý.“

Je ve hře příliš velká emancipace?
K.H.: Emancipace je do určité míry samozřejmě velmi přínosná. Spíš je problém důraz na individualitu a pomíchání hodnot. Problém nastává, jestliže se hodnotou stává pouze naše blaho. Jestliže ve společnosti bude čím dál víc žen, které volí kariéru nad rodinou, tak to asi je problém. Zdá se mi, že současný babyboom je doklademtoho, že to stejně bez dětí nedává moc smysl.
A bez svatby? Vzhledem k liberalizaci právního systému zůstává svatba už opravdu pouze symbolem svazku, z právního hlediska ji nikdo nepotřebuje. Pro některé z nás je to stále ještě velké emoční „blaho“, když můžeme říci, že jsem …ová a ne již tatínkova.
M.H.: „Emancipace nemůže být důvodem významného poklesu sňatkovosti. Je pravda, že patriarchální, ale i matriarchální model společnosti vytváří jakési jednodušší schéma párů. Páry vytváříme i teď, v době značné rovnoprávnosti, ale nevydržíme v nich.“

Může to být povahový rys, snaha nevázat se?
K.H.: Snaha nevázat se může jistě být povahovým rysem. Jde o to, co jej motivuje. Zda vysoká míra tzv. novelty seeking, tedy vyhledávání nového a tím pádem nemožnost spočinout na něčem známém či například strach z mnoha důvodů – z odhalení vlastních slabostí, z přílišné citové angažovanosti. Motivací může být i neochota se přizpůsobit, zjednodušeně – přílišná sobeckost.
M.H.: „Spíš si myslím, že je to trochu „in“. Mnoho singles jsou osoby povahově velmi závislé. Na mínění ostatních, na rodičích, na společnosti.“

Nakolik ovlivňuje v tomto chování výchova, příklad rodičů?

K.H.: „Mnohokrát bylo řečeno, že jsme ovlivňováni v zásadě třemi různými faktory – geny – tedy tím, s čím přicházíme na svět. V tom povahovém je to temperament, výchova rodičů a nejbližší rodiny, ale také výchova kulturou a societou, ve které žijeme. To znamená, že jedináček, narozený silně ambiciózním rodičům, bude mít v dnešní době pravděpodobně těžší situaci při udržování trvalého partnerského vztahu než člověk s mnoha sourozenci, narozený rodičům silně katolicky, tedy tradičně rodinně založeným před dvěma sty lety.“
M.H.: „Rodičovský vzor je jistě velmi důležitý. Způsob, jak ho zpracujeme, je silně individuální. Někdy ho následujeme, jindy se bouříme. Je ale pravda, že pokud dítě nezažívá souznění rodičů, může v dospívání či dospělosti trochu bezradně hledat správný model. Děti ze spořádaných vztahů mohou, na druhou stranu, mít představu, že problémy v manželství neexistují, a když se nějaké objeví, pak si neporadí.“

O mužích se traduje, že jsou volnomyšlenkáři. Je to pravda?
K.H.: „Spíš si myslím, že mužům začínají biologické hodiny tikat později a tak si mohou dovolit déle žít „bezstarostně“. Zodpovědní muži existují stejně jako existují nezodpovědné holky.“
M.H.: „Nemyslím si, že by v tom byl nějaký výrazný rozdíl vyplývající z pohlaví jedince. Jasně formulovanému a často razantně prosazovanému „volnomyšlenkářství“ mužů ale asi rozumí větší okruh lidí.“

Co ženy volnomyšlenkářky?
K.H.: „Co to znamená volnomyšlenkářky? V každé době asi něco jiného. V osmnáctém století to byla žena, která chtěla studovat. Dnes studuje každá, takže je to ta, co se nechce vdávat? Ale těch motivací, proč se ženy nevdávají, je mnoho. Prostě tradice jsou zapomenuty, nic je do toho netlačí. Možná je žena mnohem víc „volnomyšlenkářka“, když ji napadne vychovávat děti doma (může být i vdaná) a neposílat je do různých institucí.
M.H.: „Vnímaný rozdíl může být dán větší emotivností žen. Někdy se jim myšlenky či „volnomyšlenky“ prosazují hůře. Důvodem je také přetrvávající stereotyp patriarchální společnosti a z toho plynoucí předsudky.“

Mění narození dítěte původní názory?
K.H.: „Asi jak na co… Jestliže uvažujeme o svatbě, může být motivací mít jednotnou rodinu, „profilovat“se jako rodina, založit nové tradice a nový rodinný „klan“, ale také touha být vnímán jako jeden celek.“
M.H.: „Dítě do partnerství zasahuje, o tom není pochyb. Asi není dobré, když názory mění radikálně. Přesto, jako každá nová zkušenost, nás nutí ke korekci mnohého, co jsme předtím zastávali.“

Může být motivací „volného vztahu“ napětí, snaha být stále sexy, přitažlivý, nenechat vstoupit do života nudu a šeď?
K.H.: „To, zda zůstaneme atraktivní a přitažliví, svatba nezaručí. Svatba ostatně nezaručí nic. Dnes se dá rozvést velmi snadno a nikdo se na vás nekouká skrz prsty. I lidé, kteří mají z jakýchkoliv důvodů k manželství bytostný odpor, mohou být úžasný pár, který má za sebou tolik lásky, intimit, věrnosti a jiných partnerských atributů, že by jim lecjaký sezdaný pár mohl závidět.“
M.H.: „To vše může být i v manželství. Jde o to, jak to budeme vnímat. Lépe řečeno, jak se to rozhodneme vnímat.“

Může se situace opakovat, má smysl se stále zklamávat?
K.H.: „Každý by měl začít sám u sebe. Jestliže stále hledám a nemohu najít, je pravděpodobné, že to není tím, že jsem nepotkala toho pravého, ale že možná existují důvody, proč mi nikdo není ten pravý.“
M.H.: „Pokud nejsme ochotni či schopni předchozí zkušenosti využít v dalším „pokusu“, je někde chyba. A je potřeba po ní pátrat.“