Neporovnávejme vlastní děti s jinými
Kdykoli se u pískoviště setkají maminky, povídáním o dětech to vždy začíná i končí. Tatínkové mají na výběr vícero témat, protože se svými potomky budou chlubit až později. Některé maminky to však zvládají již od nejútlejšího věku svých ratolestí.
Zdroj: archiv redakce
Superholčička
„Moje Aninka umí chodit na nočník už od jednoho roku, a teď si dokonce skoro sama zavazuje tkaničky,“ říká jedna a je pyšná na to, jaký je dokonalý trenér.
„Ježišmarjá,“ děsí se upřímně náš malý mrňous. „Vždyť já ještě na nočník ani nechodím, a co to jsou ty tkaničky? Nemám tušení! Jsem zaostalej? Zanedbanej? Tati, mami!“
Naštěstí jsou kolem nás i děti, které si umí ve svém věku „jen“ hrát, takže panika našeho „mimozemšťana“ na chvíli opouští. Přesto se evidentně nemůže ubránit srovnávání. „To je ale divný svět, jak to, že Aninka chodí na nočník a já ne?“
Láska nebo drezura?
Není jednoduché respektovat vývojové etapy dítěte, a proto by o nich člověk měl alespoň trochu něco vědět. Stačí se začíst do knih o rodičovství, kterých je v každém knihkupectví požehnaně.
Záhy zjistíte, že dítě do dvou let potřebuje především lásku a zájem, nikoli drezúru a nácvik nových dovedností. Zahajovat toaletní trénink, jak se chození na nočník vznešeně říká, nemá před druhým rokem života dítěte smysl. Příliš uspěchaný nácvik mnohdy budoucí osobnost malého reprezentanta neblaze poznamená. Totéž platí samozřejmě i pro tkaničky, samostatné jedení lžičkou a další „disciplíny“.
Ať si užívají
Svobodného života si děti v podstatě užijí jen první tři roky, potom je čeká školka a s ní i tlak na sociální role a respektování pravidel. Škola pak naplno nastolí řád, rytmus a především důraz na výkon.
Je proto zbytečné nutit děti do něčeho, na co ještě nejsou vývojově připraveny. Podporujte to, o co dítě samo projeví zájem a co se mu přirozeně daří.
Zaklínadlo
Na našeho mrňouse, jakéhosi „mimozemšťana“ spadlého na naši planetu, se kladou vysoké nároky od prvního dne jeho pobytu na Zemi. Podněty se na něho jen valí a vyvíjející se mozek je někdy nestačí ani všechny zaznamenat. Na ně se potom už vrství další rodičovské ambice, které ženou malého tvora cestou, kterou by si sám nikdy nevybral. „Já přece vím, co je pro tebe nejlepší!“ – tak zní nejčastěji jedno ze zaklínadel hrůzy.
Nejeden úspěšný právník či lékař se potom ve středním věku neubrání tíživému smutku a láhvi vína při zamyšlení, jaký život to vlastně žije a proč je vlastně tak nespokojený. A všechno to možná začalo jedním hloupým nočníkem…
