Nejhorší je začátek, říká maminka nedonošené Klárky

„Hranice pro záchranu těchto dětí je právě na pomezí 24. týdne těhotenství,“ vysvětluje MUDr. Milena Dokoupilová, ošetřující lékařka Klárky. „Klárka nyní pobývá na našem oddělení už jeden a půl měsíce a váží už 750 gramů. Prošla si sice dvěma infekčními komplikacemi a má za sebou i jednu operaci v blízkosti srdce, ale vede se jí velmi dobře. Pokud vše půjde tak, jak má, mohla by jít za dva až tři měsíce domů,“ pochvaluje si stav Klárky lékařka.

Cítíte se podvedený

Většina těhotných žen o možnosti předčasného porodu ví, ale téměř nikdy je nenapadne, že by se to mohlo stát právě jim. O to větší šok potom přijde, když se jim to přihodí. „Začátek byl těžký, první dny jsem lítostí nemohla ani mluvit. Měla jsem spousty otázek, ale nešly vyslovit,“ vzpomíná Lucie Stejskalová. „Dva dny jsem stála u inkubátoru, koukala na Klárku a chtěla si ji vrátit zpátky do bříška, protože jsem věděla, jak moc tohle není v pořádku a jak tenká pavučinka mezi životem a smrtí nad ní visí.“ Její přítel přitakává. Při předčasných porodech jsou většinou právě partneři maminek těmi, kdo vidí nedonošená miminka první, maminky po porodu odpočívají. „Člověk se cítí podvedený, protože čeká normální průběh těhotenství a najednou během chvilky je to všechno úplně jinak,“ sděluje své pocity.

Rodiče se s touto situací vyrovnávají složitě. Většinou se velmi bojí, že dětem něco chybí, že budou vypadat divně. A teprve, když je uvidí, se přesvědčí, že mají všechno vyvinuté, jenom je to všechno drobné, malinké a nezralé,“ vysvětluje lékařka.

První kontakt

Důležitý moment ve vztahu nedonošeného miminka a jeho nejbližších je překonání prvních obav. Maminka musí přemoci strach a poprvé si na děťátko sáhnout. „Usilujeme o co nejranější kontakt mezi dítětem a matkou. Většinou maminku při první návštěvě u miminka tak trochu tlačíme do toho, aby se svého miminka dotkla, pohladila je,“ říká MUDr. Dokoupilová. „Protože jakmile je maminky fyzicky cítí, začnou jim věřit.“ Sestřičky z oddělení je pak školí, aby se uměly o miminko částečně postarat, jakmile to jeho stav dovolí. Učí se měřit teplotu, otáčet je, přebalovat.

Klokánkování

„Koncem prvního týdne života je většinu dětí možno vzít z inkubátorů, aby si je maminky či tatínkové mohli pochovat. Říkáme tomu „klokánkování“. To je pro všechny maminky výjimečná chvíle, protože je miminko najednou jen jejich a nemusí se na ně dívat pouze „v krabici“. Je to jednak velmi důležitý psychický, emotivní moment pro maminky a pravděpodobně i pro děti a pak to má i medicínské důvody. Klokánkování navozuje lepší hladinu hormonů a zlepšuje laktaci matek. Děti se také osidlují bakteriemi dospělé ženy, které pro dítě nejsou nebezpečné. Maminka proti těmto bakteriím současně tvoří protilátky, které vylučuje do mateřského mléka,“ vysvětluje lékařka.

I Klárka bude dnes u své maminky tři hodiny spát a pak se zase vrátí do inkubátoru. Klárku chová pravidelně i její tatínek Jan Kosík. „Pocit, když ji mám na hrudi, je úžasný. Krásně tu vždycky spolu spíme,“ směje se šťastná maminka.