Nejde mi kojení, usmívá se čerstvý táta Petr Čech

Sem do Larnaky jste přicestoval až v pondělí soukromým letadlem. Zdržely vás rodinné povinnosti?
Přesně tak. Letěl jsem do Prahy hned po utkání s Portsmouthem. Domluvil jsem se tak s trenérem Grantem. Chtěl jsem v neděli zůstat u manželky a dcery. Ale pak jsem byl zaskočený z toho, že na Kypr neletěla žádná linka. Tak jsem vzal letadlo a udělal to nejednoduší cestou. Navíc jsem mohl sebou vzít i Ondru Kúdelu. Promeškal by velkou příležitost, tak jsem rád, že jsem mu mohl pomoct. (sparťanský fotbalista měl v neděli autonehodu a nestihl týmové letadlo – pozn. aut.)

Dceru Adélku jste viděl v Praze po týdnu. Jak vypadala?
Přibrala a vyrostla. Dalo se to na ní poznat. Trošku se jí mění i obličej. Byla jiná, hezčí.

Jaký je to pocit být najednou otcem?
Když člověk přijede první den do nemocnice a má miminko v ruce, tak mu ani nedochází, že začíná nový život. Hrozně jsme se na to těšili a teď si to opravdu užíváme.

Nebál jste se, když jste ji bral do rukou?
To ne. Přišlo mi to úplně normální. Ale snažil jsem se být opatrný. Ve skutečnosti mi připadá menší, než podle údajů na papíře.

A přebalování zvládáte?
To už jsem dělal první den, hned v nemocnici. Beru to jako samozřejmou věc. Jediné, co mi nejde, je kojení. (smích)

Kdy za vámi manželka s dcerou přiletí do Londýna?
Čekáme až dostane rodný list, aby se mohl vyřešit pas. Potom by nemělo nic bránit tomu, aby za mnou přijeli.

Plánujete pro Adélku dalšího sourozence?
Adélka určitě nebude naším posledním dítětem. Aspoň doufáme. Bylo by hezké mít do páru kluka. Chtěli jsme s Martinou vždy tři děti, takže to třetí už je jedno, co to bude.

Vzpomenete si, co prožíval čerstvý otec Petr Čech před šesti lety právě tady na Kypru?
Vzpomněl jsem si. Na hřišti, kde jsme v pondělí trénovali. První zápas za reprezentační áčko jsem chytal právě tam. Přijel jsem. Bylo mi dvacet let. A trenér mě hned postavil do prvního utkání. Vyhráli jsme dva nula a měl jsem radost. Říkal jsem si, že když nebudu dostávat góly a budu hrát dobře, tak v nároďáku zůstanu. A to se mi podařilo, což mě samozřejmě těší. Ten čas hodně letí. Na druhou stranu šest let není tak dlouhá doba. Ještě pořád nejsem v nároďáku patnáct let, tak je to dobrý. Chrudimský deník