„Nechci a nechci!“

Hranice tří let

Vzdor dítěte je obvyklý do tří let věku. U některých se projevuje ještě do pěti let. Mezi třemi a pěti lety je toto období méně intenzivní.

Dítě má mít za pomoci rodiče už vytvořené hranice ve svém vývoji. Má mít také dobře vyvinuté komunikační schopnosti a má umět říct, co a jak chce, co se mu nelíbí a co se mu líbí.

Období vzdoru

Období vzdoru do vývojového období dítěte patří. Má tam své jasné místo. Dítě si tímto způsobem hledá své životní postavení, nachází si mantinely, co může a je mu dovoleno a co nesmí a co není dovoleno. Tyto mantinely mu vychovatel musí jasně stanovit.

Podle toho, jak si dítě prožívá období vzdoru, můžeme také usuzovat, jakou vůli bude mít dítě v pozdějším věku. Jak si vehementně půjde za svým. Jak bude pracovat na daném úkolu, jak se do něj „zaboří“ a bude jej chtít zvládnout.

Čtěte také:

• Dětská agrese je běžná a mnohdy přínosná
• Potkali se u Kolína aneb O přátelství batolat
• Jak se stát milovaným prarodičem

Kompromisy

Základním úkolem vychovatele v období vzdoru je učit dítě kompromisu. Učit je, že nejen ono má pravdu. Učit je ale také ne vždy ustupovat, říct svůj názor nebo jej jinak projevit. A zároveň učit dítě přijmout názor druhého a respektovat jej, ustoupit.

Záchvat vzteku

Je v normě, když se dítě nazlobí, švihne s sebou o zem, kope, křičí. Zkouší to ve chvílích, kdy mu o něco jde, kdy chce něčeho dosáhnout.

Je-li to možné,měli by rodiče nechat v danou chvíli dítě vzdor projevit, aby se negativní emoce nehromadily, aby si je tímto způsobem dokázalo odžít.

Pokud však dítě ve chvíli vzdoru ubližuje sobě (bouchá hlavou do zdi, škrabe se …) nebo ubližuje někomu jinému (plive na někoho, kouše …) nebo ničí majetek nebo zařízení, které je všech (ve chvíli vzteku trhá záclony, kope do televize …), tam už je vhodná konzultace s dětským psychologem, aby doporučil rodiči vhodný postup. Tyto projevy se nedají tolerovat.

Co to znamená?

Terapeut má pomoct rodiči odhadnout, co chování dítěte znamená. Je to vždy vztek – jak jej tedy uvolnit? Je to volání po bližším vztahu s rodičem – jak jej naplnit? Je to provokace vůči rodičům, kterou chce něco vyjádřit – jak to sdělit jinak?

Rodiče v takové situaci musí projevit hodně trpělivosti, porozumění a také láskyplné pevnosti. Chce to také, aby si uměli sami uvolňovat své emoce, pracovat s nimi.

Křik a obviňování dítěte není na místě. Pocity vyjadřujeme ve slovním spojení „já“ a ne „ty“. Čili já se zlobím, já už nevím, co mám dělat, co si mám počít … Nikoliv – ty jsi hrozný, co to zase děláš, to není možné …