Naše šťastná sedmička

Termín porodu jsme měli 3. 1., tudíž to bylo u nás docela napínavé kolem Vánoc (že by to byl dáreček pod stromeček?), na Silvestra (že by silvestrovské štěstí?), 1. 1. (že by první dítě roku?). Mezi všemi členy rodiny se uzavíraly sázky na termín, kdy se naše miminko narodí.

Trochu jsem jí pomohla

Vánoce i Silvestr byly tytam a 3. 1. jsem napjatě čekala, zda se malá rozhodne podívat na svět. Ovšem neměla se k tomu a nechystala se ani následující tři dny. S celou rodinou, bombardující mě telefonáty typu: „Tak co? Už?“, jsem začínala být nervózní i já a v sobotu jsem se tedy rozhodla, že malé trošku „pomůžu“.

Pustila jsem se do velkého úklidu, luxování, vytírání, žehlení. S manželem jsme si vyšli na delší procházku a nevynechali jsme ani výšlap schodů. Ten večer jsem usínala unavená a napnutá, zda ta celodenní námaha měla smysl.

Vzbudil mě proud vody

Ve 2:30 hod. ráno mě probudil proud plodové vody. „Povedlo se!“, zajásala jsem.

Už brzy uvidím svoji holčičku. Se slovy „Už je to tady!“, jsem probudila manžela a pomalu jsme se chystali do porodnice.

Jeli jsme tmou, prázdnými ulicemi Prahy do Podolí. Strach z porodu se mísil s těšením na náš poklad. Přemýšlela jsem o datu, kdy se vlastně naše princezna podívá na svět. Došlo mi, že je právě 7. 1. 2007.

No jistě, vždyť sedmička se v naší rodině traduje! 7. 1. se narodila moje babička, 7. 10. můj manžel a 7. 11. jeho otec. 7. 12. měli svatbu moji rodiče. Později jsem si uvědomila, že poslední ovulaci jsem měla velmi pravděpodobně 7. 4., takže naše holčička je na 9 měsíců přesná!

Musí to bolet!

V Podolí nás po vstupní prohlídce zavedla porodní asistentka na moderní, výborně vybavený porodní pokoj s koupelnou. V tu dobu jsem ještě netušila, že tam strávíme téměř 24 hodin… Bolesti přišly kolem osmé ranní a brzy jsem je naměřila už po 3 minutách, zatím slabé. Naivně jsem si říkala: „Tak jestli tohle je ono, tak to bude pohoda…“ Sestra mě ovšem ubezpečila, že to musí bolet a pořádně!

Zoufalství se stupňovalo

Celý den jsem byla připojena na monitor, protože naše malá vyvíjela pohyby jen velmi zřídka, téměř jsem je necítila. Hodně mě to znervózňovalo, ale její srdíčko naštěstí prokazovalo správnou činnost. Bolesti se začaly stupňovat a byly urputnější a bolestivější, hlavně v zádech. Snažila jsem se neustále dýchat tzv. psím dýcháním. Mezitím mě v intervalech prohlížely porodní asistentky a hlásily otevření pouze na 4 cm, po dvou hodinách pouze na 5…, po dalších jen na 6. Byla jsem zoufalejší čím dál víc…

Prosila jsem

Po dvanácti hodinách od odtoku plodové vody mi museli dát kapačkou antibiotika kvůli infekci, která by malou mohla ohrozit (kanylou mi antibiotika pak podávali ještě další 3 dny). Kvůli tomu ani nebylo možné mi píchnout epidural, který jsem původně vůbec neměla v úmyslu si nechat dát, ale později jsem o něj v bolestech prosila.

Dostala jsem alespoň injekci proti bolesti. Její účinky jsem ovšem nezaznamenala. Píchli mi také oxytocin na lepší otevírání. Pak jsem dostala vysokou horečku a na ni paralen. Byla jsem z toho všeho už opravdu hodně vyčerpaná. Manžel byl zničený se mnou a moc mi pomáhal masáží a hlazením zad při každé kontrakci. Ruce měl už skoro odřené…

Nevydržím to!

Po deseti hodinách od odtoku plodové vody mě opět přišly prohlížet porodní asistentka s paní doktorkou a sdělily mi, že jsem otevřená jen na 7 cm. To bylo již ve 21:35 h. Já jsem byla už opravdu zoufalá a křičela jsem, že to nevydržím. Pomalu již plánovali císařský řez, protože miminku se dařilo v bříšku čím dál hůře. Paní doktorka mi navrhla, ať zkusím při každé kontrakci tlačit, co to jde… Z posledních sil jsem tedy zabrala.

Ze zbytku sil

Když po pěti minutách přišla porodní asistentka, už jsem jí hlásila silný tlak na konečník. Divila se, že bych to tak rychle zvládla protlačit, ale při prohlídce zjistila, že už je porod opravdu na spadnutí a vše se začalo sbíhat velice rychle. Ze zbytku sil jsem se snažila vnímat a plnit instrukce porodní asistentky… zadržet dech, tlačit…

To, že každým okamžikem konečně uvidíme naši berušku, mi dodalo síly a ve 21:56 jsem slyšela krásné: „Maminko, máte vlasáče, má strašně dlouhé nohy, bude to asi modelka.“

Tatínek se rozbrečel

Samotný porod trval asi 10 minut, bolesti byly v tu ránu zapomenuty a na bříšku mi ležela krásná, vlasatá Anetka. A nemýlila jsem se – podobou celá tatínek!

I pro něj to byl silný zážitek, dojetím se rozbrečel. Najednou z nás byli velmi šťastní rodiče a nervózní rodině, čekající od rána, jsme konečně mohli rozeslat radostnou zprávu. Teta Hanka se zaradovala o to víc – vyhrála totiž sázku!

Do Podolí se vrátím

Další člen rodiny se šťastnou sedmičkou v datu narození je na světě! Jsem moc ráda, že to bylo právě v Podolí, protože se tam k nám všichni chovali velice mile, usměvavě, ochotně, podporovali mě a další miminko chci rodit znovu právě tam.

Monika