Nakupování jako mánie

Všechny mají v názvu společné „báječné nakupování“. Jejich hrdinka Becky Bloomwoodová – Brandonová je také finanční redaktorkou, která si někdy plete praxi s teorií. Protože zná nejrůznější fígle v bankovních službách, umí z těchto bohulibých ústavů vyloudit peníze z nejabsurdnějších důvodů. Například v poslední knížce – Báječné nakupování do kočárku – uvádí v dopisu bance, že se telepaticky dozvěděla od svého ještě nenarozeného dítěte, že by si přálo přečerpat svůj účet. Na to jí ovšem úředníci nenaletěli a zdvořile žádost zamítli.

Nakupování jako posedlost

Becky je posedlá nakupováním. Jakmile jde kolem některého značkového londýnského obchodu, pokaždé ji cosi vtáhne dovnitř, ona pak strhává šaty z ramínek, kabelky bere ve velkém a šátky po tuctech. U pokladny je většinou zaskočena kreditní kartou, která odmítá všechny nashromážděné nezbytnosti zaplatit.
Možná úsměvné líčení příběhů londýnské redaktorky nám ostatním připomene i naše, někdy až nevysvětlitelné chování. Podobně jako ona jdeme nákupním centrem s představou, že si dnes nic nekoupíme a přece nás nějaký obchod jakoby vtáhne dovnitř a za pár minut vycházíme s igelitovou taškou a špatným svědomím.

Než se nám narodilo miminko, nevěděly jsme, co dřív koupit – džíny velikosti většího palce nebo ta rozkošná trička s trpaslíky! Zachránilo nás jen to, že jsme do pátého měsíce nevěděly, jestli to bude holka nebo kluk. Jestli růžová nebo modrá. Jsou ale ještě jiné ženy, u nichž se nakupování pomalu ale jistě dostává do zóny, kterou lze nazvat až chorobnou.
Známé jsou případy, kdy se některé dámy neudržely a nakoupily si tolik bot, že se jim nevešly ani do paláce. Například Imelda Romualdez Marcosová, manželka filipínského diktátora. Když ji obvinili z hříšného přepychu, bránila se slovy: „Není pravda, že jsem měla tři tisíce párů bot. Bylo jich jen tisíc sedmdesát…“ Nicméně právě boty jsou nejčastějším artiklem, na kterém my ženy ulítáváme.

Mánie

Báječné nakupování tak může někdy přerůst v mánii. Jsou ženy, které v jakémsi opojení vydrancují módní obchod, ale s příchodem domů ono okouzlení rychle vyprchá a balíčky s oblečením mrsknou do kouta a už se o ně nezajímají. Zajímat se o ně však brzy začne některý psychiatr, třeba Jan Cimický.
„Ano, občas se takové stavy objevují. Nedávno jsem byl svědkem případu, kdy úřednice odpovědná za finance odčerpávala dlouhodobě peníze z úřední kasy a za tyto prostředky si nakupovala boty a kabelky, kterých měla plný sklep a celou půdu, aniž by je někdy vzala na sebe. Uspokojoval ji pouze akt nákupu. Svoje počínání nedokázala ovládnout. Nyní jí hrozí vysoký trest odnětí svobody. V jednom případě se chorobné nakupování projevilo jako příznak doprovázející rychlou demenci, kdy se významně ztížilo subjektivní posuzování, co je potřeba a co není a narušená paměť to ještě zkomplikovala ( pacientka zapomněla, že si tu věc koupila před hodinou). V jiném případě se jako důvod ukázal rostoucí mozkový nádor,“ líčí své zkušenosti MUDr. Cimický.

Dá se „nakupování“ léčit?

„Terapie je závislá na tom, proč vznikla. Jinak se bude léčit osoba, která se takto projevuje, protože je jinak somaticky nemocná, jinak člověk, který je jen rozmazlený a neukázněný a nezná hodnotu peněz, ani neumí vhodně vybírat. Obecně lze nabídnout snížení vnitřní emoční tenze, která pudí k takovému jednání, například lehkými léky proti úzkosti (anxiolytika). K případům se ovšem dostáváme teprve tehdy, když lidem v okolí postiženého se jeho počínání začne jevit jako nenormální, a proto hledají pomoc u odborníka,“ dodává známý psychiatr.

Cítíme-li tedy, že naše nakupování nabírá nebezpečných obrátek, je prý dobré chodit do obchodních center cíleně a nakrátko. Nakoupit jen předem stanovený sortiment a moc nelelkovat, protože je nebezpečí, že nám padne do oka mnoho dalších lákadel, tedy i věci, které vůbec nepotřebujeme. Také děti bychom měli chránit před podobným šílenstvím. Prostě je místo na nákup vzít za kulturou nebo do přírody. Ale to jsou rady, které jsme jistě slyšeli už mnohokrát.