Můj kojící příběh

Kojení v sedm, další v deset, v jednu, poté vydržela až do čtyř, v sedm koupání a kojení, v osm večer už byla v postýlce a spinkala zase až do rána. Proto, když nám přišlo pozvání na Vítání občánků našeho města, byla jsem nadšená i časem – 8.30 byl ideální čas.

Plánovala jsem si, jak ráno vstaneme, nakrmím, nastrojím malou, vyšňořím také sebe a manžela a vyrazíme na místo, ideálně ještě s předstihem, ať máme nějakou rezervu.

Onu sobotu se dcerka vyspinkala skutečně dorůžova. Smála se na celé kolo, takže jsem si naivně myslela, že stejně poklidně proběhnou i celé přípravy.

Přednost mělo kojení. Malou jsme přebalili, převlékli a já ji přiložila k prsu. Smála se od ucha k uchu, ale prso si nevzala. Zkoušela jsem ji všelijak navnadit. Nejprve jsem se jí snažila dát bradavku do pusinky a něco málo mlíčka vytlačit, aby si připomněla, na co že ta maminčina část těla vlastně je. Smála se jako pominutá, ale přisát se nechtěla. Přehazovala jsem si ji z jednoho prsa ke druhému, jako na horské dráze, ale dosáhla jsem jen toho, že jí úsměv zmizel ze rtů, místo toho se začala tvářit podrážděne.

Mazlení bez účinku

„Nech ji chvilku být a jdi připravit sebe, zkusíš to za chvilku.“ Radil mi manžel. Poslechla jsem ho, namalovala se, přichystala vše potřebné a opět zkusila kojení. Malá na mě zírala jako na blázna, jako by nechápala, co po ní ta matka vlastně chce. Matně jsem si vybavila radu své paní doktorky a laktační poradkyně v jednom, prý se mám s malou zavrtat pod peřinu, mazlit se s ní a zkoušet to průběžně po chvilkách. Jenže jak to udělat ve chvíli, kdy nemáme mnoho času, na to už se rada nevztahovala. Bylo už skoro osm hodin a já celá červená z úporné snahy dceři vymačkat z prsu aspoň něco málo, jsem začínala být docela hysterická.Manžel zase nervózní, že to nestihneme, jen dcerka očividně spokojená. Nebrečela, nesmála se, prostě jen neměla zájem.

Černý scénář

„Tak ji obleč a nakojíš ji až se vrátíme. Nebude to trvat dlouho.“ Radil manžel.

„Ona začne určitě křičet hlady uprostřed obřadu!“ Malovala jsem si to v černých barvách a představovala si hrůzný scénář místnosti plné tichých miminek s jediným uřvánkem – naší Anetkou. Jenže na výběr jsem neměla, proto jsem dceru skutečně oblékla, položilado sedačky a vyrazili jsme.

Bleskové kojení

Už jsem skutečně uvěřila, že bude všechno v pořádku. Zaparkovali jsme před matrikou a … a v tu chvíli neuvěřitelný řev. Anetka zrudla vztekem a křičela a křičela… Nepomohl ani cumel, konejšivá slova, prostě NIC. Pochopila jsem, že po celé prospané noci hlad opravdu má a proklínala zákon schválnosti. Zpanikařila jsem. Za deset minut začínal obřad, ale s tak ukřičeným dítětem jsme tam přece nemohli. Rozhodla jsem se to risknout a rychle ji přiložila k prsu. Buď to stihneme, nebo hold pojedeme domů.

Pohodička? Kdepak

Přesně o půl se malá pustila. Zřejmě by si dala ještě, jenže nebyl čas, proto jsem se honem upravila, popadla dítě, které si ještě ani neodgrclo, a rychlým krokem doběhla na matriku.

Pán, který nás vítal, taktně poznamenal, že jsme poslední, jdeme o pět minut pozdě a čeká se jen na nás. Byla jsem červená až za ušima.

Pak to začalo. Malá se tvářila neutrálně, prohlížela si okolí, sem tam se na někoho usmála a já byla přesvědčená, že jsme to zvládli opravdu skvěle a už bude jen dobře. Jelikož první písmeno našeho příjmení je na začátku abecedy, usadili nás hned dopředu.

„Ukázkové miminko“

Obřad začal několika proslovy, poté přišla řada na představování dětí. Naše Anetka mě upřeně pozorovala a vůbec nevypadala na to, že něco chystá. Ovšem v okamžiku, kdy vyslovili její jméno a příjmení a kamera najela na detail naší holčičky, Anetka hodila ukázkovou „šavli“ obloukem dopředu. Škubl sebou i kameraman, který v ten okamžik zřejmě nevěděl, jestli má pokračovat dál a předstírat jakože nic, nebo urychleně kameru natočit jinam.

A jaký byl závěr celého Vítání občánků? Naše dcera byla jediné miminko, které po celou dobu ani jednou nezaplakalo. Přesto pro příště vím, že kojit na poslední chvíli rozhodně není rozumné.

Petra Filipová