Moje dítě chodí jako kachna

„Nemá snad nějakou vadu?“ ptá se pediatra maminka malé Leny. Lékař ji ubezpečil, že je to normální. Genu varum, tedy deformace postavení kolen, která jsou vybočená od těla a dolní končetiny vytvářejí písmeno O, je v tomto věku stav fyziologický a přechodný. U některých dětí se toto postavení začne měnit už po prvním roce, jiné potřebují trochu víc času, aby nohy dostaly do normálu a chůze se upravila. Vazy, šlachy, svaly nejsou ještě dostatečně vyvinuté, aby udržely nohy ve správném postavení.

„Obecně se dá říct, že do roka poté, co se dítě naučí chodit, se dá vše do pořádku,“ ujišťuje Émeline Calvet, specialistka na psychomotoriku. „Ovšem pokud by se rodičům zdálo, že deformace je tak velká, že brání dítěti v chůzi a ono často padá, je dobré probrat to s lékařem,“ doporučuje. Radí také rodičům, aby se na chůzi dítěte příliš nezaměřovali a nechali pracovat čas. Až dítě povyroste, problém se sám vyřeší.

Fyzická aktivita pomáhá

Pokud by snad přece jen chtěli rodiče přírodě trochu pomoct, tak by měli dítě podporovat ve fyzických aktivitách. Přínosná je jízda na tříkolce, protože se při ní posilují svaly na nohou. Výborná je i chůze, i když při ní dítě často klopýtá a padá. Hlavně by ho neměli brát každou chvíli na ruku a naléhat na něj, aby kladlo nohy rovně. Lepší je ho zatáhnout do hry, třeba zkoušet kráčet po rovné čáře. Dítě se začne samo snažit pracovat s nohama a ještě se při tom zabaví.

Také není od věci dát si pozor na to, jak dítě sedí. Užitečný je turecký sed, k němuž můžeme dítě navést tak, že se v této pozici posadíme vedle něj. Pokud posadíme svého potomka na židli, dbáme na to, aby mu nohy neplandaly ve vzduchu, ale aby se chodidla opírala o podložku, třeba o nějaký stupínek či stoličku.

Boty vybíráme pečlivě

Doma se vyplatí nechat běhat dítě bosé, aby posilovalo svaly na nohou. „Výborným cvičením je chůze bosýma nohama po různých površích, třeba po písku nebo po trávě,“ radí Émeline Calvet. Ovšem pro chůzi venku je potřeba vybrat kvalitní boty. Měly by být z poddajného materiálu, ani příliš velké, ani úzké, opatek by měly mít dostatečně pevný, aby se předešlo torzím a kotník měl potřebnou oporu.

Příhodnější jsou modely s tkaničkami, které dovolují botu lépe utáhnout. Každé tři měsíce by měly rodiče kontrolovat, zda boty dítěti ještě dobře padnou a případně mu pořídit nové. Nedoporučuje se kupovat nějaké módní kousky, které ze zdravotního hlediska nezaručují kvalitu.

Čtěte také:

• Péče o dětskou nohu: vhodné boty, chůze naboso a pohyb
• Kdy je vhodné s miminkem navštívit fyzioterapeuta?
• Za bolestmi zad stojí stres i zlozvyky z dětství

Do chůze dítě nenutíme

Asi 60 procent dětí udělá první krůčky, když oslaví své první narozeniny. Neděláme si hlavu z toho, když zrovna náš potomek se s chůzí trochu zpozdí. Záleží na dispozicích, navíc období 12 až 18 měsíců věku dítěte, kdy zpravidla začne chodit, je natolik převratným, naučí se v něm tolik nového, že to prostě nejde všechno najednou. Ovšem pokud ještě v 18 až 20 měsících nechodí, tak už to nelze svádět na to, že je líné, že se mu nechce, ale je třeba se poradit s lékařem, co mu v tom brání.

Určitě ale nemá cenu dítě do chůze nutit nebo se mu ji snažit všelijak usnadňovat. Třeba tím, že pokud spadne, tak ho hned zvedáme a stavíme na nohy. Naopak, mnohem víc mu prospěje, pokud přijde na to, jak se na nohy vyškrabat sám. Je to další dovednost, která mu dodá sebedůvěru, a navíc si posiluje svalstvo. Sporná jsou dětská chodítka, v některých zemích, třeba v Kanadě jsou dokonce zakázaná, protože mohu být nebezpečná. Především připravují dítě o potěšení si vyzkoušet, co všechno chůze obnáší. Jako opora se spíš doporučují vhodné hračky, například vozíky, dítě může na bezpečném místě tlačit kočárek, doma posouvat židli. Když už začíná samo chodit, bereme ho střídavě za jednu a druhou ruku, aby se naučilo pracovat s rovnováhou.

Drobné triky pomáhají

Pokud přece jen chceme dítěti trochu pomoct, aby přišlo chůzi na chuť, učíme ho napřed se postavit a s jistotou stát. K tomu poslouží třeba první schod schodiště, u kterého ho necháme si hrát. Postupně přijde na to, jak se s touto oporou postavit. Při prvních krůčcích držíme dítě za obě ruce, musíme se však k němu hodně sklonit, nemělo by mít své ruce výš než ramena. Dítě spíš jen přidržujeme, dáváme mu pocit jistoty, netaháme ho za ruce, nenutíme chodit.

Až přijde chůzi na chuť a nás už z toho bolí záda, pořídíme si dvě hole, třeba násady od smetáku, které uchopíme jako lyžařské hůlky a dítě se za ně chytí v jemu vyhovující výšce. Samozřejmě za každý byť sebemenší úspěch dítě chválíme. Toho není nikdy dost.