Módní vlna pro náročné rodiče se jmenuje Montessori

Montessori může být opravdu výjimečné vzdělávání, ale neplatí nikde jinde tolik jako tady, že záleží na pojetí. Každý totiž odkaz systému Marie Montessori přetváří k obrazu svému, a to často i proti původním záměrům italské psycholožky. Navíc každý směr, který se příliš vyhraní, není dobrý pro nikoho. Extrémy a pokusy nejsou pro děti bezpečným prostředím.

„Tady nesmíme dětem ani nakázat, aby si šly uklidit pomůcky. Musíme jim to pouze doporučit, a když nechtějí, nemusejí,“ říká jedna paní učitelka ze školky typu Montessori. Tak takto to Maria Montessori určitě nemyslela…

Sama jsem to zažila na praxi před lety v první školce tohoto typu v Dejvicích při Střední pedagogické škole. Lektorka se věnovala každému žákovi tak individuálně, jako by ve třídě žádné jiné děti v tu chvíli vůbec nebyly. Pokud se mezi sebou praly, nevěnovala tomu pozornost. Děti se sice scházely na elipse, aby oslavily něčí narozeniny, ale byla to pouhá formalita. Vzájemné vztahy se nijak nepěstovaly. Nebylo důležité spolupracovat, dokonce ani se vzájemně respektovat při práci – a přitom vzájemný respekt je paradoxně jeden ze základních pravidel práce v Montessori třídě.

Jaké jsou výhody?

Lákavé pomůcky, kterými je třída naplněna a které k práci opravdu samy vybízejí. „Holčičky chtěly jít ještě po obědě pracovat do třídy. Baví je to a chtějí samy od sebe pokračovat. Vůbec nechtějí přestat!“ sděluje nadšeně své zážitky paní učitelka jedné soukromé pražské základní školy typu Montessori.

Individuální pokrok je jedním z dalších hlavních lákadel tohoto typu vzdělávání. Každý žáček má vlastní plán a posunuje se tak rychle, jak sám dokáže. Učitel každého individuálně provází poznáváním přes důmyslný systém představování pomůcek (předvádění ukázkových lekcí).

Možnost opakování

Práce s pomůckami je založená na přirozené touze dítěte činnost opakovat do té doby, dokud ji dokonale nezvládne. Dítě má možnost s pomůckou pracovat víceméně libovolně dlouho. Je na učiteli, kdy představí další obtížnější pomůcku, ale i pak, má-li dítě chuť, může se k původní vracet. Tím je učební látka dostatečně procvičena a zažita.

Možnost specializace žáka na předmět, který jej zajímá

Od útlého věku má dítě větší možnost výběru a profilace podle svých zájmů. Každý tíhne k něčemu jinému, a pokud má žák svůj denní plán splněný, pracuje zkrátka s tím, co jej zajímá a baví. Může se tak např. v matematice rychle dostat do vyššího ročníku. Třída totiž není ročníky limitována. Montessori třídy bývají často věkově smíšené. Některé školy toho umí využít pro osobnostní rozvoj žáků, systém je podobný malotřídním školám, kde starší mohou učit mladší a všichni se tak rychleji posouvají vpřed. Mladší postupují svižněji a starší získávají cenné dovednosti. Schopnost předat někomu mladšímu své poznatky vyžaduje totiž velmi dobrou úroveň dané znalosti, schopnost zjednodušovat a vybrat to nejdůležitější se obecně považuje za nejvyšší hladinu poznání.

Co může být problém?

Montessori se moc nezmiňuje o spolupráci a o sebehodnocení žáka.

Brzda pro tvořivé myšlení

Zejména v nižších ročnících, kde základem jsou vedené lekce s pomůckami, je učivo více zaměřené na nižší úrovně osvojení znalostí – zejména zapamatování a opakování, vybavování a někdy také aplikaci. Hodnocení, posuzování, vyvozování závěrů může být zastoupeno v menší míře.

Také některým tvořivým učitelům nemusí vyhovovat styl práce, který je zaměřený hodně na individuální představování pomůcek a sledování výkonu jednotlivců. Na vlastní invenci, práci s kolektivem, se sociálními vazbami zbývá prostoru mnohem méně, někde dokonce není téměř vůbec.

Je zajímavé, že Marie Montessori dosáhla u zaostalých dětí z ulice obrovského pokroku právě díky vlastní tvořivosti. Právě tak vznikly pomůcky přesně na míru dětem, o které se starala. Další generace pomůcky pouze přebírají jako hotový materiál bez vztahu k potřebám dnešních dětí, které mají naopak všeho absolutní dostatek. Montessori se neustále ptala, co tyto konkrétní děti potřebují. Co jim schází? Chudé děti z ulice měly málo podnětů. Dnešní děti mají podnětů naopak nespočet. Potřebují tedy skutečně totéž? Co by jim nabídla asi Maria Montessori?

Učitelova pozornost se zaměřuje vždy na jednoho žáka

Učitel se může v daný okamžik věnovat pouze jednomu žákovi (výjimečně dvojici nebo skupině žáků). Zbytek je v tu chvíli odkázán sám na sebe nebo pomoc spolužáka, pokud je tato forma práce ve třídě podporována a rozvíjena.

Někdy je totiž učení se spoluprácí v Montessori škole zcela potlačeno na úkor individuálního přístupu, někdy až ve stylu „starej se o sebe“. Přitom učit se kooperaci, nabízet skupině své schopnosti, rozdělovat si úkoly, řešit zadání s pomocí kolektivních vědomostí, osvojení si technik práce ve skupině, sebeprosazení v ní, vyjádření názoru, respektování jiných apod. patří mezi klíčové sociální kompetence, které má rozvíjet každá škola.

Opožděná zpětná vazba

Může se stát, že učiteli unikne, že žák pracuje celý den s pomůckou chybně. Odnaučování špatných postupů přitom trvá mnohem déle než učení správných. Zpětnou vazbu tak děti dostávají často mnohem později než žáci v normální škole. Rozdíly jsou i ve dnech, což může být velký problém.

Je Montessori pro každého?

Montessori tedy stejně jako ostatní formy vzdělávání závisí na schopnostech a pojetí učitele a také na tom, jestli je dítě nastavené na práci s vlastní odpovědností. Pokud je od narození zvyklé spíše na direktivní vedení, může mít s přijetím úkolů a se samostatnou prací problémy. Ale právě takovým dětem může Montessori k samostatnosti výrazně pomoci. Důležitá je proto i spolupráce rodičů a stejné nastavení v pojetí výchovy a vzdělávání.