Mimi LIVE! Toby (19): Hrozivá zkušenost z české pohotovosti

S GÁBINOU MŮŽETE DISKUTOVAT NA JEJÍM DISKUSNÍM FÓRU

Toby se nám přes Vánoce uzdravil, chodili jsme na procházky, na návštěvy, hrál si se svými příbuznými… až do víkendu před Silvestrem. Jak už to u dětí bývá, pokud začnou být nemocné, je to většinou o víkendu nebo pozdě večer, prostě v době, kdy už jsou všichni doktoři doma a nám nezbývá než navštívit pohotovost. A ani tentokrát to nebylo jinak. V sobotu začal být Toby přes den docela náladový a večer už jsem mu naměřila teplotu 39,6 stupňů… Pomyslela jsem si, že zřejmě opět ta jeho ouška. Hned jsem mu dala Nurofen a neustále měřila teplotu. Ale teplota neklesala ani náhodou, ba naopak.

Dostali jsme se na 40 °C a Nurofen ne a ne zabrat. Nezbývalo nic jiného než začít se zábaly tak, jak je dávala moje mamka mně, když jsem byla malá. Zabalit do mokrého ručníku, na to suchý ručník… a chvíli podržet v náručí. Toby plakal a já s ním. Celou noc jsem ho držela v náručí, dávala mu studený ručník na nožičky a jen se modlila, aby už bylo ráno a já mohla jít k doktorovi, který mi poradí, co a jak… Toby měl také během noci křeče v břiše, břišní stěna se mu napínala, bolestí se budil každých dvacet minut, takže toho také moc nenaspal. Nechtěl jíst, ale naštěstí neodmítal mléko. Po téhle dlouhé noci, kdy jsem byla vyděšená a nezamhouřila oka, jsem se dočkala otevření ordinace dětské pohotovosti. Toby stále hořel, Nurofen nezabíral a studené obklady nebo vlažná sprcha srazily teplotu vždy jen na malinkou chvilku.

S Tobym v náručí jsem tedy šla do ordinace v naději, že mi někdo poradí, že mi někdo řekne, co mám dělat a co se děje. Ale chyba lávky! Paní doktorka nejdříve vypisovala všechna ta lejstra a ještě byla značně rozladěná, že jsem jí přes pláč Tobyho nerozuměla, když se mě ptala na adresu. Poté se mě paní doktorka zeptala: „A co mu vůbec je?“ To už jsem začala mít pocit, že otravuji a že paní doktorka zřejmě doufala v klidnou neděli bez těch malých uřvaných pacientů. Začala jsem tím, že malý má neustále teplotu 40 °C a já ji nemůžu srazit. A jak jednoduché to podle paní doktorky bylo: „Tak mu asi rostou zuby, ne?!“ Zuby mu samozřejmě rostou už od šesti měsíců neustále. Ale to nevysvětluje tak vysokou horečku a křeče v břiše!!! Když se mě paní doktorka zeptala, jak jsem se snažila srazit teplotu a já jí popsala zábaly, tak se ke mně přiblížila, ťukala si na čelo a začala na mě, jestli jsem normální. Musím se přiznat, že jsem musela na chvíli zavřít oči a trvalo to pravděpodobně několik vteřin, než jsem se vnitřně trochu uklidnila a byla schopná dalšího slova.

Asertivita není moje silná stránka. Od toho, abych vzala Tobyho a beze slova odešla z ordinace, moc nezbývalo. Musela jsem se hodně držet. Takže všechen ten strach a únava nakonec vyústilo v to, že se mi začaly řinout slzy po tváři. Říkala jsem si: „Přece se jim tady nerozbrečíš…,“ ale jo, rozbrečela. Paní doktorka asi pochopila, že přestřelila, a začala se chovat trochu víc „normálně“. Nicméně i přestože jsem říkala, že Toby měl již dvakrát zánět středního ucha, nebyl důvod k tomu, aby se mu do oušek vůbec podívala. I pres moje námitky, že měl křeče v břiše, se nezeptala, co jedl a jestli měl normální stolici. Jediné vyšetření bylo, že se mu koukla na dásně, zda jsou nateklé a pak si ho poslechla. Nakonec mi řekla, že je sice trochu podrážděný, ale jinak je to „pěknej kluk“ a ona na něm nic špatného nevidí. Když jsem se jí optala, jestli by to nemohla být třeba střevní chřipka, řekla, že samozřejmě, že mohla, ale jak to má vědět???

Po této odpovědi jsem tedy řekla – děkuji a na shledanou, ale bylo tím míněno spíš sbohem, protože v téhle ordinaci už se nikdy neukážu. Tolik má zkušenost z české ordinace… Upřímně musím říct, že jsem byla naprosto zaskočená, šokovaná. Já takové jednaní z belgických ordinací vůbec neznám. Pokud jdu k doktorovi, jsem tam v roli pacienta, který potřebuje pomoc (za kterou si platí stejně jako v Čechách) a ta je mu poskytnuta. Nikdo mě tam nekomanduje, nikdo si neťuká na čelo a nedává najevo, že „ten v bílém plášti“ je ten někdo a já jsem nic.

Ještě musím dodat, že mi paní doktorka při odchodu řekla, že nejspíš bude lepší, když si zajdu k doktorovi Belgii. Ano, to bude lepší…

Abych nebyla jen negativní, paní lékárnice nám naopak skvěle poradila a prostudovala s námi účinky Nurofenu a ostatních léků na horečku a bolest a doporučila nám změnit dávkování a po pár hodinách jsme byli alespoň schopni sednout do letadla a odletět s Tobískem bez vysokých horeček zpět do Belgie.

Ač mi je to líto, musím po této zkušenosti říct, že to je naposledy, co jsem šla na dětskou pohotovost v našem městě. A mohu jen doufat, že jinde to takhle nefunguje… Ráda si přečtu vaše názory na české pohotovosti v diskuzi.

Mějte se hezky a příště opět na napsanou!
Gábina