Mimi LIVE! Toby (17): Robotický vysavač

Tobískovi v jeho osmi a půl měsících nestačí jen plazit se (ta kolínka nám pořád nejdou), ale už si chce stoupat. Jde to najednou všechno ráz na ráz. Sotva se naučil sám si sednout, už se za vším plazil a teď chce objevovat svět z „výšky“. Má ještě trochu problém udržet rovnováhu, ale opravdu se snaží. Největším lákadlem zůstává televizní stolek s televizí. Zkoušíme na něj „to nesmíš, ty ty ty…“, ale vždy se jen na chvilku zastaví, otočí a se šibalským úsměvem pokračuje ve svém dobrodružství. U stolku se zvedá, chce stát, ponožky mu kloužou po parketách a já už si v duchu přehrávám hororovou scénku, jak padá přímo na nos! Vím, že ho nějaká ta boule nemine, ale je to stejně těžké – dívat se, jak vrávorá, a nesnažit se ho chytit.

Také to vypadá, že máme doma mažoretku. Toby je poslední dobou zaujatý svýma vlastníma rukama. Dovede se na ně dívat minuty a minuty, otáčí s nimi, mává, tleská… A abych vysvětlila tu mažoretku: rád točí ručičkou v zápěstí. A jak rychle! Přemýšlím, že kdybych mu dala do ruky hůlku, měli bychom hned doma profesionální mažoretku!

Jednou ráno po vysazení Tobyho v jesličkách jsem byla svědkem jedné srdceryvné scénky. Tedy pro mě rozhodně srdceryvné. Když jsem to vyprávěla tentýž večer Michelovi, přišlo mu to snad až vtipné! Tobyho jsem jako obvykle v jesličkách předala jeho hlídací tetě a šla k autu. V našich jesličkách mají první hrací místnost s okny až na zem, vypadá to trochu jako výloha a vy můžete svoje děti vidět. Na okně jsou sice malůvky a různé dekorace, ale já přes to sklo viděla následující scénku: Toby seděl ráno, ještě rozespalý, s dudlíkem v puse se stejně starou holčičkou a starším klukem na zemi a zatím se jen rozhlíželi. Vtom ten starší kluk vytrhnul Tobymu dudlík z jeho pusy, strčil si ho do své, sedl si přímo naproti Tobymu tak, aby ho dobře viděl, ale nedosáhl na něj a ten jeho dudlík s opravdovou chuti „cucal“! Tobísek byl nejdřív překvapený, za chvíli začal brečet a natahovat ručičky po svém dudlíku, ale nedosáhl… tak plakal a plakal, až se mu klepala ramínka! Já tam stála, pozorovala to a říkala si, že si snad nějaká hlídací teta všimne… Ale nic. Chvíli jsem si i pohrávala s myšlenkou, že se vrátím dovnitř a řeknu, ať ten zlobivý kluk vrátí dudlík tomu mému chudáčkovi… Ale přemohla jsem se, nasedla do auta a jela do práce. Když jsem v protisměru míjela opět hrací místnost jesliček, už byl Tobísek s jinými kamarády a neplakal. Za to já z toho měla málem psychickou újmu! A mimochodem – dudlík už se nám nikdy z jesliček nevrátil.

Začátkem prosince do jesliček zavítá Mikuláš! Musím upřímně říct, že jsem ráda, že nežiju v Čechách a s Mikulášem nepřichází i čert. Ještě teď, když sedím někdy u mých rodičů v obýváku, je 5. prosince a já slyším venku cinkat řetězy čertů, co procházejí naší vesnicí, naskakuje mi husí kůže a mám pocit, jako bych byla opět malá a musela si připravit básničku! V Belgii je sice Mikuláš také, ale jako pomocníka má Černého Petra a ten tedy vůbec nebezpečně nevypadá. Zatímco my vždycky na Mikuláše dostávali sladkosti, ovoce a v případě mé sestry i uhlí a brambory, tady dětem Mikuláš nosí hračky. Tahle varianta „Mikuláše“ se mi líbí víc (ne kvůli těm hračkám, ale kvůli těm čertům).

Mějte se krásně a přeji vám, ať ve zdraví přežijete Mikuláše i všechny čerty!

Gábina