Mimi LIVE! Toby (16): Plazivý neposeda

Milí čtenáři,

skončilo nám období, „kam ho posadíš, tam ho najdeš“, a začalo období, „kam ho posadíš, tam nezůstane ani minutu“. Pokud se lezením nazývá to, že se dítě přemisťuje po prostoru pomocí kolínek a ručiček, tak Toby neleze. Ale jeho styl přemísťování by se dal nazvat plazením. Plazí se jak malé hádě, nic není dost daleko.

Jeho aktivita a zájem vzroste, hlavně když je v dohledu ovladač, mobil a podobně. Nebo pantofle a boty. Ať již s majitelem, anebo bez něj. Takže se občas stane, že máme návštěvu, Toby zbystří, že je tu někdo nový a má něco na nohou, takže se mu jde ochotně s velkým úsměvem na tváři omotat kolem jeho bot. Ocucaný koberec nebo přeprogramovaný satelit je teď u nás také na denním pořádku. Ale co, aspoň je to větší sranda.

Možná je to jen maličkost, ale mě velmi potěšilo, že se mě Toby drží ručičkama, když ho držím v náručí. Předtím to vždy bylo tak, že mu ruce vlály vzduchem, a teď už se fakt drží své mámy! Také natahuje ručičky, když chce, aby ho někdo vzal. To dělá teprve pár týdnů.

Snažím se teď v paměti vyhrabat všechny ty dětské říkanky a písničky, co jsme neustále opakovali ve školce… Teda – někdy to jde těžko. Jako dárek k Vánocům si pro sebe budu nejspíš přát knížku českých říkanek pro nejmenší! Ale i pres moji nebohou paměť jsem schopna dát dohromady „Vařila myšička kašičku“ nebo „Paci, paci, pacičky“. Přijde mi neuvěřitelné, že Tobísek už i párkrát tleskne, a když mu vařím kašičku v jeho malé dlani, už se začíná hihňat a skrývat si podpaží, protože ví, co přijde! Ty děti jsou chytřejší, než si myslíme!

Trošku teď bojujeme se spaním. Když byl Toby nemocný a my byli v Čechách, nechávala jsem ho spát mezi námi ve velké posteli… A ono se mu to zalíbilo. Ted usíná ve své postýlce, ale v noci se budí a velice hlasitě a velice dlouho protestuje, že chce opět mezi nás. Po dvou hodinách to většinou vzdávám, beru ho k nám a on, jako když utne. Ani nepípne, otočí se na bok a spí až do rána! Rozhodla jsem se, že musím být tvrdší a nechat ho vybrečet. Ale jde to těžko… Určitě je to horší pro mě než pro Tobyho. Už jsme to ale praktikovali dvakrát a vypadá to, že se vše zlepšuje… Samozřejmě už poznám, kdy je pláč jen hraný – v Tobyho případě je to spíš naštvané žvatlání – a kdy je to pláč opravdový. A že on umí pěkně hrát… A hlavně dlouho! Jeho noční stěžovací etudy trvají zhruba dvě hodiny. Pak ho jen občas hladím po zádíčkách, aby věděl, že jsem tam, ale že to neznamená, že může spát s mámou a tátou v posteli. Doufám, že to spolu dotáhneme do zdárného konce a já neskončím v péči psychiatra.

Ještě než napíšu poslední řádky, chtěla jsem se optat, co dáváte svým dětem k večeři a k snídani… Toby teď ve svých osmi měsících jí docela dost. Ráno má láhev mlíčka a později, když my snídáme, má v ruce dětskou sušenku, kterou okusuje. Kolem jedenácté hodiny má oběd – zeleninu s masem – a ve tři má ovocnou přesnídávku. Když je doma, má občas i rýžové krekry mezi obědem a svačinou. Ale co večeře? Prozatím dávám opět mléko, občas to zpestřím krupicovou kaší. Kolem desáté večer dáváme ještě jednu láhev mléka, kterou Toby většinou vycucne v polospánku. Napište mi do diskuze, co jedí vaše děti k večeři nebo k snídani? Jak zařadit chléb a pečivo vůbec? A s čím?

Mějte se krásně a příště opět na napsanou!

Gábina