Mimi LIVE! Jakub a Šimon (1): Jak se poslouchá ticho

Ahoj všem maminám a skoromaminám,

ráda bych vás seznámila s naší, nyní už poměrně početnou, rodinou. Jmenuji se Hanka a je mi 30 let. Za manžela jsem si před čtyřmi lety vzala Lukáše. V srpnu roku 2009 se nám narodil náš první syn Matěj, na kterého jsme se nejen my, ale i všechny báby a prabáby, dědové i pradědové, moc těšili. Aktuálně je Matěj ve „vztekací“ fázi svého života, a tak je u nás teď veselo.

S manželem jsme vždy chtěli dvě děti, a tak když nazrál čas, začali jsme se snažit. Naše snaha byla korunována úspěchem téměř okamžitě. Nečekali jsme, že úspěch bude hned dvojitý. Věta paní doktorky „vidím tam dvojčata“, mi zněla v hlavě ještě dlouho poté…

Těhotenství probíhalo v rámci možností bez problémů. Chodila jsem pravidelně na ultrazvuk a na všechna vyšetření. Už ve 13. týdnu nám paní doktorka řekla, že to rozhodně nebude holčička, kterou jsem moc chtěla. Ačkoli jsem se při každém dalším ultrazvuku ptala znovu a znovu (jednou jsem zkoušela panu doktorovi i slibovat odměnu), všichni trvali na tom, že opravdu budeme mít další dva kluky.

V břichu se bráchům dařilo a rostli jako z vody. A já snad ještě rychleji… Na podzim jsem si koupila těhotenskou bundu a myslela jsem si, že do ní nemůžu nikdy dorůst. Když jsem ale v lednu nastupovala do nemocnice, byla jsem hodně ráda, že mi koukala pouze špička břicha. Spaní bylo také velice náročné. Když už mě jeden bok opravdu bolel, musela jsem nejdřív otočit břicho a potom se za ním dotočit. Prostě taková malá velryba, ale teď na to moc ráda vzpomínám.

Bráchové se narodili plánovaným císařským řezem v 38. týdnu těhotenství – 30. 1. 2012. Matěj se sice narodil také císařským řezem, ale bohužel akutním a v plné narkóze, a proto se porody nedají vůbec srovnat. Měla jsem pouze místní anestezii, a tak jsem slyšela, jak kluci hned od začátku křičí, a hned mi je i ukázali. Musím říct, že tomuto „zážitku“ se nic nevyrovná! O minutu starší brácha se jmenuje Jakub, při porodu vážil 3,29 kilogramů a měřil 51 centimetrů. Mladší Šimon vážil 3,24 kilogramů a měřil také 51 centimetrů.

Na oddělení šestinedělí jsme měli všichni tři (ačkoli klukům to v tu dobu asi bylo dost jedno) velký cíl – dostat se co nejdřív domů za tátou a velkým bráchou. Snažila jsem se o „stereo kojení“, ale to se nám bohužel nepovedlo. Kuba se už od začátku velice špatně chytal na prs a nakonec to dopadlo tak, že kojím pouze Šimona a Kuba pije z láhve. Je mi sice líto, že Kuba nedostává mateřské mléko, ale zase na druhou stranu časová úspora a určité zjednodušení celého procesu krmení je poměrně vítané.

Prvních týdnů doma jsme se opravdu bála. Matěj je živé dítě a byl zvyklý, že se mu každý věnoval, což teď opravdu nebylo možné. Naštěstí v tuhle chvíli zafungovaly babičky a u Matěje se prvních 14 dní prostřídaly. Jenže – babičky musely zpátky do práce, a tak jsme začali válčit sami.

Matěj se o bráchy moc hezky „stará“. Nosí jim dudáky, chodí je hladit a pusinkovat. Když už začali trochu reagovat, odposlouchal od nás věty jako „usměj se“, „no vidíš, jak ti to jde“, „kuk“, „nemrač se“… a průběžně střídá, kterému to zrovna říká. Opravdu je k nim moc hodný, ale je fakt, že mu zatím neberou hračky a nepletou se, kde nemají. Občas mu vadí, že se kluci pořád chovají a on nemůže, jakmile vidí, že má někdo volné ruce, hned jde a chce se chovat.

Bráchové mají už přes pět kilo, umí se oba vzepřít na předloktí a pěkně se rozhlíží po okolí. Kuba, když leží na zádech, už hezky drží hlavu uprostřed, „povídá si“, a když se mu někdo věnuje a „juká“ na něj, krásně se směje. Šimon je o poznání línější. V podstatě asi všechno umí, ale moc často to neukazuje. Umí se taky krásně smát, ale „povídat“ se mu nechce a na bříšku raději spí, než aby se rozhlížel.

Noci jsou náročné, ale dny jsou náročnější. Včera se poprvé za celou dobu stalo, že přes den všechny tři děti najednou spaly – a já jsem jen tak seděla a poslouchala TICHO… (trvalo to 15 minut).

To je začátek našeho dvojčecího příběhu. Každých 14 dní se dozvíte, jaká úskalí a radosti přináší život s takovou menší „smečkou“, jak kluci rostou a učí se novým věcem, a jak to snáší jejich velký brácha. Doufám také, že mi poradíte a povzbudíte mě, až to bude třeba, protože mám strach, že bude hůř…

Hanka