Mimi LIVE! (52): Sběratel modřin a první narozeniny

Milé maminky a tatínkové, snažilky i všichni ostatní, kdo nás čtete,

Jonášek má nakročeno ke svým prvním narozeninám – má je už za týden. Jsme zvědaví, jestli začne do té doby chodit. Ne že by to bylo nějak podstatné, ale je to velká změna, na kterou se docela těšíme. I když nám všichni „zkušenější rodiče“ říkají, že to pak je mazec a že předtím to bylo jednodušší, stejně se těšíme, až ten náš mrňous bude sám cupitat.

Už k tomu, zdá se, nemá daleko. Dlouho chodí kolem nábytku a poslední dobou už kratší vzdálenosti volným prostorem, které se vejdou do 1–2 kroků, překonává také vzpřímeně. Dokáže stát bez držení poměrně dlouho a chodit i s vratkými předměty. Dnes na návštěvě vozil kočárek pro panenky, který byl vratký, a nedalo se o něj opírat. Po pár pokusech mu to došlo, přestal se o něj opírat a krásně s ním jezdil. Vlastně chodil téměř bez opory.

Chodí za ruce

Táta už delší dobu chtěl vodit Jonáška za ruce, ale Jonášek nechtěl – vždycky si klekl a dál lezl. Teď už k tomu dospěl a začalo ho to hrozně bavit, sám to vyžaduje. Když ho vedeme, raduje se, že skoro běží. Vypadá jako malý mašírující vojáček. 🙂

Samá modřina

Jonáškovo učení samozřejmě nese i jistá rizika. Tento týden jsme potkali jinou maminku s batoletem. Podívala se na Jonáška a řekla: „Vidím, že máte taky modřiny.“ Měl zrovna jednu modřinu s boulí na čele, která se nedala přehlédnout. Další má na zadečku. A kdybyste viděli ty nohy… Dneska, když mu přestala být ta výrazná modřina s boulí na čele pomalu vidět, se do toho samého místa praštil znovu. A tak to jde pořád dokola. Naštěstí padá poměrně šikovně a zatím se mu nestalo nic horšího než ty modřiny.

Velikonoce

Své první Velikonoce si Jonášek docela užil. Dostal malou pomlázku, obcházel s tátou sousedky a s jeho pomocí jim dával na zadek. Spíš ale pomlázkou jen tak mával a smál se, jak se mašle třepotají. Chodilo se ve skupině, větší parta sousedů dohromady, tak bylo veselo a Jonáška to moc bavilo. Lidi má rád a teď, jak jsme byli všichni nemocní, nikam jsme moc nechodili a byl pořád jen s námi doma. Je vidět, že mu návštěvy a jiní lidé chyběli. Zapomněl i na to, že by už měl spát, a vůbec nevypadal unaveně. Ale když jsme konečně dorazili domů, padnul hned únavou a spal dvě a půl hodiny.

Odpoledne jsme jeli na návštěvu ke kamarádům, kteří mají dvě děti. Se starší holčičkou Jonášek vyloženě blbnul. Tím, že má mladšího brášku, to s batolaty umí. Běhala a nechala Jonáška, aby ji honil, a hrozně se spolu smáli. Doma byl pak Jonášek smutný, očividně mu společnost chyběla. Jestli on by nechtěl sourozence? 🙂 V našem videu uvidíte Jonáše, jak chodí, s čím se dá (i nedá), v tomto případě tlačí houpacího koníka.

Mějte se krásně a příště na napsanou,

Vaše Bára

Milí čtenáři,

minulý týden byl ve znamení nemoci, pláče a kňourání. Přes den byl Šíma docela hodný a vše bylo jako obvykle, jen trochu míň jedl. Noci jsou však pro mě nekonečné. Večer usíná docela dobře, ale budí se v půlhodinových až hodinových intervalech a pláče.

Někdy stačí podat dudlík, někdy chce pochovat, a někdy nezabírá nic, tak s ním chodím po bytě v náručí a čekám, až si najde vhodnou polohu a usne. První noc měl teplotu, na kterou pomohl čípek. Teď je ale bez teplot a nechci mu dávat čípek, jen abych měla klid. Doufám, že to budou zoubky a že se brzo prořežou a maličký bude zase spinkat celou noc.

O velikonočním víkendu jsme měli velkou návštěvu, protože Šimonek slavil své první narozeniny. Dostal hned dva dorty a spoustu dárků. Výjimečně jsem ho nechala, aby si pochutnal na dortu. Svým otvíráním pusinky dával najevo, že mu moc chutná. Jelikož hodně lidí dlouho neviděl a nepamatoval si na ně, byl zpočátku trochu zaražený, ale později se nechal nosit skoro každým. Obzvlášť se mu líbilo u strýčka kmotřička, který to s ním uměl nejlépe.

Rok utekl jako voda a je čas se rozloučit. Všichni mě po příchodu z porodnice varovali, že čas s dětmi letí, a já měla pocit, že nemají pravdu, protože to neutíkalo, ale teď jim musím dát za pravdu. Pamatuji si, jak se na nás Šimonek začal usmívat, když jsme se přiblížili, jak začal pást koníčky, otáčet se na bříško a my jsme z toho vždy měli obrovskou radost. Z malého závisláčka se vyvinula osobnost, která nám dává najevo, co se jí líbí a co právě chce nebo nechce. Snad se nám povede vychovat z něj slušného člověka, což je náš hlavní cíl.

Tímto bych taky ráda poděkovala svojí mamce, která mi s Šimonkem pomáhá, jak jen může. Taky bych chtěla poděkovat vám, čtenářům, kteří jste si udělali čas a četli si příběhy našeho děťátka.

A jak to vidí tatínek Otík?

První rok života našeho miláčka utekl jako voda. Nejdříve jsem si moc neuvědomoval, jaký malý poklad doma máme. Pořád jen plakal, jedl nebo spinkal a občas koukal. Člověk měl strach se ho pomalu dotknout. Když byl maličký, měl jsem obavu s ním být o samotě i jen půl hodiny. Bál jsem se, když začal brečet, že ho nebudu umět utišit. Teď už jsme spolu sami klidně celé odpoledne. Na procházkách dříve jen spal a teď se musí rozhlížet a všechno poznávat. Čím je větší, je s ním stále větší zábava. Stále něco prozkoumává, žužlá a ohmatává.

Už se těším, až ještě trochu povyroste a budu moct pro nás koupit modely vláčků. Chtěl bych vzkázat všem tatínkům, ať z prcků nemají strach, přebalovaní a krmení se dá zvládnout a je to den ode dne lepší a lepší.

Loučíme se s Vámi a doufáme, že budeme moct sledovat další miminko na stránkách Babywebu.

Vaše Julie a Šimonek

Fotografie: Fotoprome.cz – ateliér dětské a rodinné fotografie