Mimi LIVE! (44): Škola, nebo dítě?

Milé maminky a tatínkové, snažilky i všichni ostatní, kdo nás čtete,

minulý týden nás všechny tři čekala velká zkouška. Nadešel čas pokračovat v mém přerušeném studiu, a tak jsem musela odjet 300 km daleko na den a půl a Jonášek zůstal doma s tátou sám.

Konečně sama

Dlouho dopředu jsem se na školu těšila. Jonáška miluji nade všechno na světě, samozřejmě, ale už jsem s ním třičtvrtě roku, a to pořád. A občas mi to začíná lézt na mozek. Představa spousty hodin strávených příjemným odpočinkem ve vlaku, čtením a posloucháním hudby nebo přemýšlením ve škole, to mi znělo skoro jako sen.

Zvládnou to?

Jak se škola blížila, nadšení začala pomalu přebíjet nervozita. Jak to Jonda bude zvládat, když beze mě ještě nikdy nebyl víc než hodinku nebo dvě? Zatím jsem u něj nepozorovala chování, jaké občas popisují u dětí Jonáškova věku jiné maminky, například panikaření, když opustí místnost. Když jsme mezi jinými dětmi a dospělými, hned s nimi řádí a zdá se, že po mně se ani neohlédne, jestli jsem třeba mezitím neodešla. Jsem ráda, že je tak společenský. Ale přece jen: co si asi pomyslí, když budu najednou takovou dobu pryč? Nebude plakat? Nebude na mě naštvaný, až se vrátím? O tom, že to manžel zvládne, jsem nepochybovala. Je s Jonáškem často a jde mu to skvěle. Některé úkony zatím nedělal, protože jsem pořád nablízku, ale zvládne i ty. Před odjezdem jsem mu napsala takový malý návod, co a v kolik hodin Jonášek jí, kdy spí a tak podobně. 🙂

Všem to prospěje

Nakonec jsem došla k závěru, že nám to všem prospěje. Jonášek nebude příliš fixovaný na mámu, táta si vyzkouší komplexní péči o Jonáška a třeba mě pak ještě víc ocení 🙂 a já se odreaguju a budu se chvíli věnovat něčemu jinému, než jsou děti.

Nešlo to úplně hladce

Hned dopoledne, ještě než jsem dorazila na místo určení, to nevypadalo dobře. Jonášek odmítal jídlo a asi hodinu probrečel. Skoro jsem si už hledala spojení zpátky. Pak ale usnul, a když si odpočinul, bylo to lepší a všichni tři jsme se zase uklidnili. Večer zase trochu kňoural, ale to už táta rozpoznal, že je to únavou, a dal ho dřív spát. Usnul úplně bez problémů.

Konec dobrý, všechno dobré

Druhý den už kluci všechno zvládali levou zadní a k večeru jsem se vrátila do úplné idylky – táta na gauči a Jonášek si pěkně hrál na podlaze před ním. Dokonce tam ani nebyl binec, táta zvládl udržovat pořádek. Co Jonášek? Když mě uviděl, krásně mě přivítal, radoval se a tulil se ke mně. Naštvaný nebyl, jak jsem se obávala. A závěr? Sice se mi stýskalo, ale můj malý výlet nám opravdu všem prospěl. Tátu s Jonáškem ty dva dny ještě víc sblížily a já vím, že nejsem nenahraditelná a nemusím se bát nechat je samotné v podstatě jakkoliv dlouho. To se mám.

Těším se zase příští pátek,

Vaše Bára

Video je dnes trochu lechtivé. Co to Jonášek trénuje v zrcadle? 🙂

Fotografie: Fotoprome.cz – ateliér dětské a rodinné fotografie

Milí rodiče,

Šíma oslavil desetiměsíční narozeniny a u této příležitosti jsme také navštívili paní doktorku. Na preventivní prohlídce Šimonek měřil 77 cm a vážil 9,17 kg, za poslední dva měsíce nepřibral ani kilo. Zdá se mi, že i růst se trochu pozastavil, protože pořád nosí stejné oblečení a nevyrůstá z něj tak rychle.

Oblékání je pro naše batolátko velký problém. Kdykoliv někam vyrážíme, musím jej hodně zabavit, aby neplakal, ale čepici bez pláče nenasadím nikdy. Teď už má dost síly si ji sundat sám, dokonce i ty zavazovací. Když už je ale oblečený, uklidní se a tolik mu to nevadí. Už aby ta zima skončila.

Minulý týden se mrazy dostaly pod -20 stupňů. Nastal problém s chozením ven. Procházky jsme omezili na 10 minut po odpoledním spánku, a je vidět, že Šímovi delší procházky chybí. Dokonce mám pocit, že má trochu rýmu. Až se oteplí, chystáme se na dlouhé procházky na čerstvém vzduchu, na kterém se přece jen lépe dýchá.

A zase ty zuby! Když se prořezávaly horní dvojky, vypadalo to, že už si na to Šimonek zvykl a skoro nic mu to nedělalo. Teď to ale vypadá na stoličky (aspoň podle paní doktorky). Navečer bývá protivný, slintá jako o závod a od usnutí do půlnoci se budí minimálně pětkrát a to někdy i v půlhodinových intervalech, kdy dost křičí. Rve mi to srdce, protože mu nemůžu pomoct. Ráno se pak budí dřív než jindy, ale někdy ještě usne, protože jej hned neberu z postýlky a nechám ho tam, ať si brouká.

Šimonek se učí čím dál více věcí napodobit. Po ránu utírám vlhkost na oknech a samozřejmě si toho Šíma všiml, takže vždycky, když utírám balkónové dveře, připlazí se, vezme mi hadr z ruky a začne okno utírat sám. Taky se někdy začne hýbat, když si pustíme rádio a on uslyší nějakou rytmickou melodii, tak to vypadá, že tančí.

Oblíbil si další gesto. Dává si obě ruce na hlavu. Nejdříve to dělal jen při potápění v bazénu a teď to začal používat i při krmení. Vypozorovala jsem, že je to tehdy, když už nechce dál jíst, jako by mi dával nějaký signál. Šíma se po půlnoci budil hladem, tak jsem přidala večeři před kojením. Nejprve jsem zkoušela kaše na noc, ale neuspěla jsem, tak jsem nasadila pečivo s máslem. Sní celý rohlík nebo menší krajíc chleba. Problém je v tom, že jej nesmím krmit v židličce, to si nic nevezme. Musím jej nechat plazit a hrát si a jen tak mimochodem mu dávat do pusinky malé kousky a občas dát napít čaje, ať se při tom moc nedusí. Sice to trvá, ale nají se a před spaním si ještě cucne mlíčka, takže je spokojený a vydrží skoro celou noc.

Krásný týden, snad už jen plný bílého nadělení.

Vaše Julie

Šimonkovo video.