Mé dny jsou báječně všední

Jsou tak drobní, zranitelní, že se jich bojíte dotknout. Předčasně narozené děti.
Ročně se jich u nás narodí před ukončeným 36. týdnem 7 %, tedy sedm tisíc. Jen v Ústavu pro matku a dítě v Praze Podolí to bylo vloni 500 dětí pod 2500g, z toho 50 dětí s váhou pod 1000g.
Naštěstí dnes existují možnosti, jak naprostou většinu z nich zachránit. Přesto si rodiče prožijí týdny obav, strachu, zoufalství. Jednou z nich je i maminka Daniela, která se s námi podělila o své pocity.

Věděla jste, že budete muset ze zdravotních důvodů porodit předčasně nebo to bylo jak blesk z čistého nebe?
„Nevím přesně, jak odpovědět. Do 24. týdne vše probíhalo naprosto v pořádku, i když to bylo mé druhé těhotenství a tedy druhý porod a prováděli mi konizaci děložního čípku. Takže jisté riziko, že porodím dřív, tu existovalo. Ve 24. týdnu po pravidelné kontrole u mé gynekoložky a po jejím vyšetření jsem byla okamžitě přijata do Ústavu pro matku a dítě, kde se na předčasné porody specializují. Chlapeček se mi narodil ve 28. týdnu a vážil 910 gramů.“

Jak jste to s manželem prožívali? Co jste cítili v prvních okamžicích?
„Procházeli jsme velmi těžkým obdobím ještě před porodem. Umíral mi děda a maminka to velmi těžce psychicky snášela, tudíž veškerá péče a zařizování pohřbu leželo víceméně na nás dvou. V okamžik porodu mi šlo hlavně o synův život. Já sama mám podezření na velmi vážné onemocnění a další porod už nepřichází v úvahu.
Události dostaly takový spád a měly takovou rychlost, že se zdálo, jako když je sledujeme v televizi. Nebyl čas ani prostor se litovat, uvědomovat si poporodní bolesti nebo jiné trable.
Zdála jsem se být naprogramovaná jen pro pomoc synovi.
Myslím si, že manžel na tom byl hůř. Víc si uvědomoval, že porod nemusel dopadnout dobře pro oba z nás, což já si v tu dobu vůbec nepřipouštěla.“

Jak dlouho jste se synem byla v porodnici?
„Necelé tři měsíce. Jelikož mám doma starší dceru, nechala jsem se co nejdřív propustit a do Podolí jsem denně dojížděla a trávila tam osm hodin u chlapečka. Bylo pro mě podstatné nezanedbat ani jedno z dětí.
Běžný den proto vypadal následovně: v 9 hodin příjezd do porodnice, dopolední klokánkování (nošení miminka, aby cítilo mou kůži, mé teplo, mé dotyky), případně přebalování a krmení, oběd a odpoledne totéž. Vždycky mě potěšilo, když se u mne zastavil právě sloužící doktor a sdělil mi, jak na tom synek je. Často se informace nelišila od předchozího dne, ale chci jen zdůraznit, že to pro mne bylo velmi podstatné. Musím vyzdvihnout pozitivní, velmi citlivý a upřímný vztah lékařů k nám rodičům. Péče lékařů i sestřiček je v Podolí naprosto profesionální.“

Kdy jste si chlapečka poprvé pochovali?
„Ke klokánkování jsme ho mohli mít třetí den po narození. Jelikož měl infuzi, antibiotika a řadu vpichů, usoudili jsme, že s tím počkáme, aby i malému bylo naše chování příjemné.“

Jak jste zvládli péči o tak malinké miminko?
„Nedělalo mi to žádný problém. První pocit chovat tak malé miminko byl zvláštní, ale když jsme viděli sestřičky, jak s ním zacházejí, uvědomili jsme si, že mu nemůžeme ublížit. Žádná tréma ani obavy se nekonaly. Asi i proto, že už jsme jedno miminko, i když donošené, zvládli. U prvorozené dcerky malé obavy byly.“

Jak se máte teď?
„Máme se dobře, synka máme už týden doma a naše rodina je konečně kompletní. Synovi jsou nyní tři měsíce a váží asi dvě a půl kila. Jenom mám strach říct, že se máme dobře. Během pobytu v Podolí nastalo tolik zvratů, jak k dobrému, tak špatnému, že si v tomhle tvrzení asi nebudeme ještě dlouho jistí.“

Jak vypadá dnes váš běžný den?
„Je báječně všední. Od rána do večera se starám o své dvě děti a nikdy mě nenapadlo, že to bude to nejlepší, co v životě chci. Být doma a starat se o děti.“