Máte doma žalobníčka?

Žalování má však i svou kladnou stránku: dítě tak může dávat najevo, že rozumí pravidlům a umí rozeznat dobré od zlého. A protože děti v předškolním věku ještě neovládají dost nástrojů, kterými by  mohly řešit konfliktní situace, uchylují se k žalování. Jak ale dobře víme, žalobníček nikdy není oblíbený – ani v takhle nízkém věku.

Vyřešte si to!

„ ´Vyřešte si to´ byla jednu dobu má nejčastější věta,“ přiznává paní Eva, maminka tří dětí. „Usilovaly o mou pozornost, ale já z nich šílela. Vyslechla jsem je, objala a pak řekla: ´Hm, tak tohle byste už mohly zvládnout samy´, nebo jsem jim dala na výběr: ´Musím teď vařit večeři. Buď to vyřešíte samy, nebo počkejte, až budu mít čas´. Po čase už děti řešily svá nedorozumění samy zcela automaticky.“

Nespravedlnost křičí

„Já cítím v žalování ještě jeden rozměr, a to nespravedlnost, kterou dítě v tu chvíli subjektivně pociťuje,“ upozorňuje psycholožka Mgr. Jana Bezděková. „Objektivně to nemusí být pravda, přesto je potřeba ten pocit nějak ošetřit,“ upozorňuje.

„Nejlepší prevence je, když se rodič aspoň trochu naučí předvídat a dětem nastaví pravidla společné hry, nebo je o možné předměty sporů (hračky) podělí. Když budou mít pocit, že je vše podle pravidel, nebudou mít potřebu na někoho žalovat. Čím dřív se to děti naučí, tím méně budeme muset do těchto konfliktů zasahovat.

Nelze nechat děti bez pomoci, aby spor řešily samy, protože pak by mohlo dojít na vynucování silou – zvítězí silnější. Známe přece sourozenecké rvačky! Někdy se jim však prostě nedá zabránit a asi je to dobře, děti se musí otrkat a zvyknout si, že ne vždycky musí být všechno pořád podle nich. V životě to chodí jinak, s „nespravedlnostmi“ se budou budoucnu životě potýkat a budou se muset umět přiměřeně prosadit. Zkušenosti získané ze sociálních interakcí z „písku“ a ze sourozeneckých pří budou potřebovat.“

Jak se žalováním naložit? Zkontrolujte situaci

Dřív, než své dítě označíte za žalobníčka, prozkoumejte situaci sami. Dítě se potřebuje naučit nežalovat, ale nesmí zároveň ztratit jistotu, že si k vám může přijít pro pomoc, kdykoli to bude potřebovat.

Vy, dospělý, víte, že věta „Tatí, Péťa si hraje s mými autíčky“ znamená podstatně něco jiného než věta: „Tatí, Péťa si hraje na silnici“. Problém je, že málokterý předškolák odhadne, jaký je mezi těmito větami rozdíl.

Pro děti v tomto věku je dost obtížné posoudit, zda je daná situace žalováníhodná nebo ne.

Můžete dítěti vysvětlit, že je v pořádku, když vám přijde říct, že někdo dělá něco nebezpečného. Ale může mu dělat potíže rozlišit, co je nebezpečné a co jen provokující. (Například: Je skákání na posteli nebezpečné?). Když za vámi přijde dítě s něčím, co má někoho ochránit, pochvalte ho: „To jsi hodná, že na brášku dohlížíš, aby si nic neudělal.“ Takhle se můžete vyhnout pasti sourozenecké rivality, budete se moci soustředit na dítě, které potřebuje pomoc, a zároveň si neodstřihnete zdroj užitečných informací.

Buďte neúplatní

Je řada situací, které nejsou nijak nebezpečné. Když v takovém případě potrestáte dítě, na které bylo žalováno, naženete žalobníčkovi vodu na mlýn – utvrdíte ho, že v téhle přetahované měl pravdu on. Ujistíte ho, že takovým chováním docílí toho, po čem touží (získá vaši pozornost a druhé dítě dostane do bryndy). Zároveň však riskujete, že budete nespravedliví k druhému dítěti – malé děti většinou při popisu „přestupků“ svých sourozenců nebo kamarádů skutečně přehánějí.

Když se zdržíte zásahu do nevinných dětských rozepří, dítě brzy pochopí, že některé boje jsou určeny jen a jen jemu a že na sebe nakonec může být hrdé, když situaci zvládne vlastními silami.

Cenu za žalování nasaďte vysoko

Když dáme dítěti, které žalovalo, za „odměnu“ nějakou nepříjemnou práci, vrátíte tak břemeno spojené se žalováním na jeho bedra.

Pokud k vám dítě poběží s novotami, jaké neplechy (ale ne nebezpečné) brácha nebo ségra vyvádí, můžete mu například říct, aby to namaloval a nechal obrázek na stole, že se na to později podíváte. Dítě se pravděpodobně rozhodne, že mu ta námaha za to nestojí. Jestli se jen dožadoval vaší pozornosti, řekněte mu, že si poslechnete cokoliv, co se týká jeho samotného, ale že nechcete slyšet nic o jeho kamarádech nebo sourozencích – samozřejmě pokud nejsou vystaveni nějakému nebezpečí.

Zkuste společně najít alternativy

Když se dítě ocitne ve složité situaci, potřebuje, abyste mu ukázali, co udělat jiného než žalovat.

Řekněte mu: „Martínku, pomůžu ti daleko lépe, když se uklidníš a povíš mi, co se stalo.“ Pak pokládejte doplňující otázky, aby vyšlo najevo, co ho motivovalo k žalování: „Co se tu děje? Jaký tu je problém? Jak ho můžeme vyřešit?“ Pak vymyslete alternativní strategii. Když k vám běžel kvůli sporu o hračku, projevte pochopení pro to, jak se asi cítí:

„To vypadá, že tě to pěkně rozčílilo, jak si Tomík hraje s tvým balónkem.“ Trénujte spolu slovní sebeprosazování, například: „Můžu si teď házet já?“ nebo „Nemám rád, když si skrblíš míč jen pro sebe. Půjdu si hrát s někým jiným.“ Můžete také navrhnout, ať si jde hrát s  jinou hračkou, nebo se pokuste Tomíka zapojit do společné hry. Jde o to, aby si dítě bylo jisto, že může takové situace ustát, a pak ho vybavte postupy, jak je řešit.

Vrať se „do ringu“

Jakmile jste si vyslechli všechny stížnosti, eliminovali nebezpečí a pomohli dítěti vymyslet nějaké tvůrčí postupy, pošlete ho zpátky na kolbiště. Chcete přece, aby si dítě osvojilo schopnost řešit spory.