Maminka Bára – Slova díků a loučení

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Je to tu. Miluji takové ty myšlenkové věty jako např., že na každém konci je nový začátek. Nebo něco krásného končí, aby mohlo něco krásnějšího začít. A mně skončilo krásně těhotenství a začala krásnější etapa života. Než ale zvolím úplně ta závěrečná slova a rozloučení, tak se na pár odstavců vrátím do minulého týdne a zavzpomínám na konec šestinedělí a na nové zážitky.

Společné spaní s hrůzným probuzením

Mezi hlavní zážitek patřil ten, na který snad hodně rychle zapomenu, a především doufám, že už se nebude opakovat. Sárinka s námi samozřejmě spinká v posteli. Je úplně na kraji, kde má danou zábranu. Pak spím já, manžel a nakonec má Laurinka přiraženou postel. Lola většinou ráno přeleze k nám a dospává u nás. Jednou v noci jsem ale potřebovala přelézt na druhou stranu k Sáře, abych byla na kraji, jelikož jsem ji potřebovala nakojit a nějak se mi podařilo usnout. Dokonce jsem spala tak tvrdě, že mě opravdu nic nevzbudilo, a to jsem si nemyslela, že bych u malého miminka mohla takhle tvrdě usnout.

Zhruba za hodinu mě vzbudil tlumený pláč. Jen jsem si tak rozespale pomyslela, že Sára chce zase mlíčko a že to je docela krátce po sobě. Rozlepila jsem jedno oko a chtěla jsem si ji k sobě přisunout. Ale nemohla jsem najít její hlavičku. Tak jsem se snažila v té tmě rozkoukat a nemohla jsem věřit. Nad našimi hlavami ležela Laura. To by ještě nebylo tak divné, ale ona ležela celým tělem na hlavičce Sarah. Já myslela, že mě trefí.

Děkovala jsem, že měla Sarah hlavičku na stranu, takže mohla dýchat a pak i plakat. Samozřejmě ji malá tlačila. A musela na ní ležet opravdu dlouho, protože malá byla úplně zpocená. Představa, že by měla hlavičku nahoru a Lola na ní ležela, nemohla by pořádně dýchat a vlastně ani brečet. No hrůza. Do rána už jsem nemohla moc usnout. Naštěstí se nic nestalo, ale člověk si pak vždycky přemítá, co se stát mohlo. Vůbec si nejsem vědoma, kdy ta Lola mohla přelézt takhle k nám. Ani manžel se nevzbudil. Takže teď vím, že na té druhé straně už jen tak neusnu a budu se budit s každým pohybem.

Dobré zprávy ale mám ohledně Sárinčina bříška. Každým dnem je to opravdu lepší a lepší. Je to takový miláček. Jsem moc nadšená z toho, jak v noci spinká. Stačí jen nakojit a ona si buď chvilku kouká a pak spinká, nebo ani ta očička neotevírá a spinká stále dál. Bříško začíná trochu zlobit kolem šesté ráno, ale zdaleka to není to, co to bývalo. Řekla bych, že je znát, že už máme i šestinedělí za sebou a vše se pomalu urovnává.

Přípravy rekonstrukce

Do toho všeho začínáme ve velkém řešit rekonstrukci. Sháníme vybavení do interiéru, takže chodíme po různých obchodech a po nocích sedíme u počítače, kde hledáme a vybíráme. Moc se těším, až ty dlouhé dva měsíce budou za námi. A úplně nejvíc se těším, až se nastěhujeme do nového krásného domečku. Že budeme moct holčičkám nabídnout čistý prostor, kde si budou moct hrát.

Taky jsme jeden den vyrazili do dětského centra. Sárinka to prospinkala u mě v nosítku a Laura si vše neuvěřitelně užila. Jezdila na motorkách, chodila v prolejzačkách a na skluzavkách. Už je v tom věku, kdy je samostatnější a zvládá plno věcí sama. Takže s ní nemusíme všude chodit. Po dětském centru jsme opět jeli do obchodu, kde jsme vybírali podlahy a dveře a já měla trochu strach, aby to na holky nebylo už moc. Ale byly úžasné. Laura celou dobu chodila s metrem a měřila všechno možné, zkoušela kliky, dveře a další vybavení. Sarah byla v kočárku a vše pozorně sledovala. Líbila se jí světýlka. Mám vždycky krásný hřejivý pocit, když něco takového zvládneme. Jsem na ně neuvěřitelně pyšná, zejména pak, když je na nich vidět ta pohoda a spokojenost.

Čtěte také:

• Na miminko čekala 11 let, teď pomáhá k dětem jiným
• 6 her pro rozvoj mozku miminka
• Hračka roku 2017: Co nesmí chybět v dětském pokojíčku?

Loučení

Je  neuvěřitelné, že už je to za námi. Splnila jsem si další své životní sny. Mám o jednoho človíčka větší rodinu a krásnější a šťastnější život. Můj svět dostal zase zcela jiný rozměr, jiný pohled a jiné možnosti. Dalším mým velkým krokem do neznáma byla tato dlouhá pouť jako těhulky. Odvážila jsem se, přihlásila se a začala své jedno z nejhezčích období sdílet s dalšími lidmi.

Přijmout fakt, že své soukromí budu vystavovat veřejně, že mé psaní nemusí být takové, jaké bych chtěla, a že každý den musím zaznamenávat, co se mi přihodilo, abych na konci týdne mohla dát dohromady své povídání. Všechno tohle mě bavilo a já jsem nesmírně ráda, že jsem vás mohla provázet svým těhotenstvím, svými starostmi i radostmi. Někdy jsem možná zabředla až moc do hloubky svých myšlenek a trochu se odpoutala od příběhu malé Sarah. Ale ke mně to asi už tak patří. Občas mám potřebu ventilovat své aktuální pocity a dojmy, aniž bych přemýšlela nad důsledky.

Podělila jsem se tu s vámi o kus svého já, kus soukromí a týden po týdnu jsem popisovala průběh svého těhotenství. Snažila jsem se předat pár zkušeností a rad, několik krásných okamžiků, přišly ale i chmurnější a náročnější dny. Každé psaní pro mě však bylo příjemný relax. Při psaní si sním a odpovídám si na své otázky o budoucnosti. Jsem moc ráda, že mám kolem sebe rodinu, která mi byla při psaní inspirací. Asi nejčastěji jsem čerpala z příhod a rad naší babičky.

I přestože babičku máme už jenom jednu, tak je stále skvělá a vždy mi prozradí moudré rady do života. Každý den celého šestinedělí jsem si opakovala její slova: „Co chytneš v šestinedělí, toho už se nezbavíš.“ Pečlivě jsem se opatrovala, minimálně chodila mezi lidi a kromě nejbližší rodiny nepřijímala návštěvy. Sarah vůbec nebyla nemocná (jednou jsem psala, že dostala rýmu, ale byla to jen jednodenní záležitost a asi ji spíše něco dráždilo) a i já byla bez teplot a antibiotik. A velmi doufám, že si mi toto mé poctivé dodržování opravdu vyplatí.

Děkuji vám všem, že jste to prožívali s námi, že jste byli tichými nebo i hlasitými pozorovateli. Děkuji, že jste se mnou udrželi tajemství jména Sarah. Ještě teď máme někdy tendenci Sárince říct Gustičko. V průběhu jsem dostala plno krásných komentářů, kterých si nesmírně vážím. Chtěla bych popřát všem maminkám a těhulkám, abyste byly šťastné a spokojené. Aby vám dětičky dělaly jen radost a rostly do zdraví a do krásy. Každý den je několikrát pohlaďte a usmějte se na ně. Každé pohlazení a každý pohled se vám jednou mnohonásobně vrátí. I já teď jeden vracím a jsem za něj nesmírně vděčná.

Třeba se tu jednou zase setkáme. Manžel mi minule povídal, že prý bude dělat všechno proto, aby tu jednou byla převaha kluků nad holkami, tak jsem sama zvědavá, kam až to povede. Trochu se obávám toho, že do toho počtu holek počítal jak mě a holčičky, tak hlavně i naše dvě fenky.

Když se narodila Laura, tak jsem si každý měsíc dala tu práci a psala jsem také povídání. Psala jsem, jak se měla, co zvládá nového a co se naučila. Psaní jsem pak posílala rodině, aby věděli, jak se máme. Opět to bylo náročné, dát vždy dohromady celý měsíc, ale stálo to za to. Dneska mám úžasnou památku a Laura jednou bude mít krásné vzpomínky na dětství. Jednou mi jeden člověk řekl, že je to sice hezké, ale že až budu mít dvě, tak rozhodně nic takového stíhat u druhého nebudu. A neměl pravdu.

Já to totiž nezvládám každý měsíc, ale přímo každý týden! A jsem moc ráda, protože i pro Sarah tu budou jednou řádky vzpomínek a krásných okamžiků od doby, kdy byla ještě v bříšku.

A protože by mi to psaní opravdu chybělo a já se nerada nudím, tak Sarah a já se s vámi budeme dále potkávat v rubrice batole LIVE. Můžete tedy s námi sledovat, jak pokračuje naše sžívání, jak holky rostou a s nimi i jejich sesterské pouto. Zatím se tedy neloučíme napořád, ale přesouváme naše dění.

Vítám novou těhulku a přeji jí krásné těhotenství, zdravé a úžasné miminko. Přeji jí, aby psaní šlo od ruky, a velmi se těším na její příběhy.

Krásný den všem

Bára