Maminka Bára – První malé narozeniny aneb První měsíc za námi

Ach ty tříměsíční koliky

Trápení s bříškem stále pokračuje. Sarah je však velmi statečná, a když zapláče, tak to už musí být. Na konci týdne jsme už nevydrželi a volala jsem naší paní doktorce, jestli se na ni podívá. Byl před námi víkend a já jsem nechtěla nic zanedbat. Křeče v bříšku se stupňovaly a já chtěla mít jistotu, že jsou to opravdu jen „prdíky“ a špatná technika kojení a ne nic vážnějšího.

Paní doktorka nás samozřejmě hned přijala. Sarah vážili, ale už ve dveřích se udivovala, jaký je to buřtík. Sarah za dva týdny přibrala 600 g a od propuštění z porodnice už dokonce 1200 g. Paní doktorka naštěstí vyloučila, že by měla mít nějaký vnitřní problém. Přišlo jí spíše pravděpodobné, že je to Otesánek a hodně papá. Bříško ji pak může bolet z toho, že je přejedená. S paní doktorkou jsem se ještě domluvila, že po víkendu jí zavolám a domluvíme se, co a jak, že by případně ještě na Sarah koukli na chirurgii.

Měla jsem na druhý den ještě domluvenou schůzku s laktační poradkyní, protože jsem stále doufala, že problémy působí především má špatná technika kojení. A musím říct, že jsem neskutečně ráda, že jsem se odhodlala jí zavolat. Moje kojení se asi ani kojením nedalo nazvat. Od polohy až po přisátí jsem dělala všechno špatně a bylo tedy jasné, že Sarah musí opravdu polykat polovinu vzduchu. Poradkyně mi hned vysvětlila, co a jak, ukázala několik  možností, ukázala mi i pohodlné kojení v leže (konečně chápu ty věty maminek – jen vyndám prso a spím dál). :o)

Byla jsem zvědavá na další noc. Padla čtvrtá ráno (hodina, kdy se Sarah dosud pravidelně budila s bolestmi a do sedmi pak tlačila). Sarah se standardně vzbudila, ale já si ji jen vyndala ze zavinovačky, přitiskla k sobě do klubíčka a krásně spinkala dál. V šest pak začala zase tlačit, ale už to nebylo tak veliké. Další noc byla ještě lepší. Dokonce jsme se z postele dostali až v osm hodin.

První rýma

Moje radost z velkého pokroku byla ale hodně rychle pryč ve chvíli, kdy Sarah začala ráno kýchat, chrčet a z nosu jí tekly velké nudle. Tak jsem se snažila! Úplně mě to položilo. Připadala jsem si, jak kdybych totálně selhala. Vím, že jde jen o „hloupou“ rýmu, ale u Laury jsme to také zažili ve třech týdnech a pak pravidelně každý měsíc, někdy i dvakrát do měsíce.

Dodržuji šestinedělí. Na návštěvu přijela jen ta nejužší rodina, nechodíme nikam mezi lidi. Byli jsme asi čtyřikrát nakoupit. Jinak se opravdu snažím, ale bohužel. Asi musela někde prochladnout. Je fakt, že mě taky začíná pobolívat v krku, tak asi začínají řádit zase nějaké nemoci. Je mi jí moc líto. To maličké stvořeníčko, které bojuje ještě samo se sebou, poznává své pohyby, učí se pozorovat, správně dýchat, tak teď musí ještě zápasit s šílenou rýmou. Kéž by co nejdříve odešla.

Měsíc za námi

Sarah má za sebou svůj první měsíc života. Neuvěřitelně to utíká. Když si vezmu, že ještě nedávno jsem tu vysedávala s bříškem. Počítala dny a hodiny, kdy už… A najednou má naše princezna už měsíc. Musím říct, že si občas na bříško vzpomenu. Jak se za těch devět měsíců s tím bříškem tak sžijete, je někdy složité si uvědomit, že bříško už vlastně nemáte a ten uzlíček leží vedle vás. Když se třeba pro něco natahuju, tak mi v hlavě bleskne: „Pozor, to nemůžeš dělat.“ Až pak mi dojde, že v bříšku už vlastně miminko dávno není. Tak dlouho si přejete, aby s vámi ta princezna už byla, až vám nakonec to bříško chybí.

Sarah po měsíci života váží už 4100 g a měří 51 cm. Začínají jí pěkně křečkovatět tvářičky, už musím vyřadit i pár oblečení. Miluje nošení. V šátku je velmi spokojená a už má za sebou premiéru i tatínek v jeho nosítku. Sárinka vypadala nadmíru spokojeně i u něho.

Co mě trochu mrzí, tak jí hodně padají vlásky. Zepředu už je to takovej náš malej „plešounek“. Ale zase měla vlásků hodně, tak si myslím, že to rychle dožene zpátky. Je stále velmi hodná, krásně spinká. Miluje dotyky. Stačí, když nás cítí, jakmile ji pohladíme po hlavičce, chytneme za ruku, hned vnímá pocit bezpečí a usíná. Nádherně usíná se mnou v posteli. Laura byla výhradně nošeneček. Ale Sárinka velmi ráda usíná i na posteli, když si k ní jen tak lehnu, hladím ji a věnujeme si navzájem každou sekundu.

Čtěte také:

• Rozeznejte 5 odstínů dětského pláče
• První výlet s miminkem vyžaduje plán
• 6 přírodních látek prospěšných pokožce vašeho miminka

Pomocnice Laura

Lauru baví stále mi pomáhat. Snad každý den mě něčím novým překvapí. Je ohromně pozorná. Plno věcí vnímá. Třeba kapičky, které dostává maličká na bříško. Řekla jsem jí jen, že Sárinka má au na bříšku a že dostává medicínku. Tuhle jsem si sedla v obýváku, že jdu kojit, a kapičky jsem nechala v ložnici. Zkusila jsem poprosit Lolu, aby mi pro ně došla a k mému překvapení za chvíli stála ve dveřích a v ruce držela kapičky.

Zná plno věcí ohledně miminka, jak se co dělá, kde co najde, a to jí to ani nikdo pořádně nevysvětluje, plno věcí okouká a zajímá se. Jsou se Sárou skvěle sehraný tým. Bála jsem se i vzájemného buzení. Nic takového se neděje. Laura umí krásně šeptat, vnímá, když Sarah spí a je potichu. Sarah zase v noci, když zapláče, Lolu vůbec nebudí. Ta má tvrdou půlnoc. Jsem z nich nadšená.

Začaly spolu krásně v poledne spinkat a já kolikrát neodolám a schoulím se k nim a užívám si odpočinek. A co se nošení týká, tak je to tak, jak jsem si myslela. Lola se teď nosí v nosítku a šátku víc než kdy jindy. Jakmile vidí, že se jde vázat Sára, tak už se taky chystá. Když jsem si nemohla zkusit tandemové kojení, tak alespoň to nošení vyšlo. O kojení jsem se snažila také, ale Lola už opravdu neumí sát. Prso si vezme do pusy, ale neví co s ním. Mlíčko jí ale chutná. Vždycky přijde s otevřenou pusou, říká papat a mačká mi prsa.

Jsme tu jen pro ně

Tak jsme sfoukli Sárince první pomyslnou svíčku a ani se nenadějeme a budeme sfoukávat tu první opravdovou. Pak jich bude patnáct, osmnáct, a kdo ví, jestli v tu dobu budou holky ještě stát o dorty od maminky, o uspávání, hlazení, pusinkování. Zrovna nedávno jsem tak přemýšlela, že všechno to, co teď prožívám já, budou naše holčičky prožívat taky. Jednou z nich budou mámy, budou se starat o svou vlastní rodinu a jejich potřeby.

Je to až neuvěřitelné, že z takových malých princezen vyrostou dospělé ženy, které budou mít vlastní život, vlastní cestu, vlastní cíle. Najednou mě napadlo to, že jednou budu muset pustit tu jejich ruku a nechat je jít, že budu muset přijmou fakt, že budou někoho tak moc milovat, jako milujeme my je a jako milují ony nás. Budu muset poodstoupit a jen z dálky se dívat, jak zvládají životní kroky, jak se učí, jak klopýtají, jaké dělají chyby a jak jsou šťastné. Myslím, že je to pro rodiče jeden z nejtěžších kroků.

Zároveň, když pak vidí, jak dobře připravili své děti pro život a jaké jim dali do začátku životní hodnoty, tak musí být pyšní nejen na ně, ale zejména na sebe. A i přesto, že svá miminka už nebudeme držet denně za ručku, nebudeme je uspávat na ruce, nosit v šátku, tak je vždycky to nejdůležitější a nejkrásnější, aby věděla, že se za tu ruku mohou kdykoliv chytit znova, kdykoli si je vezmeme do náručí a kdykoli jim dáme pusu na dobrou noc.

Vždyť i já při porodu, hned po urputném držení ruky mého manžela, volala svou maminku, aby mi pomohla od těch obrovských bolestí. Pro dítě není nic důležitějšího než to, že i v náročných situacích ví, že máma a táta jsou tu pro něj pokaždé. A tento pocit, tento obrovský a hluboký kořen se snažíme od úplného začátku zakořenit i v našich holčičkách. Aby věděly, že milovat a držet za ruku je budeme už napořád.

Tolik závěrečné filozofické okénko o mých pocitech v mateřství. I přestože jsou holčičky ještě malé, už myslíme na to, jaké to jednou bude. Abychom už teď mohli dělat vše pro to, aby byly připravené a i samy navzájem byly oporou.

Všem přeji do těchto prvních chladnějších dnů co nejvíc zdravíčka, a ať u vás svítí sluníčko každé ráno.

Bára