Maminka Bára: Máma na plný úvazek aneb Vzdávám se role superženy

Někdy před třemi týdny jsem kývla na jeden pracovní projekt. Je to sice jen práce z domu, ale stejně jí musím nějaký čas věnovat. A přiznávám, že jsem tentokrát opravdu přecenila svoje síly, a dokonce to došlo až do takové fáze, že jsem si to dokázala přiznat sama sobě.

Vše nejde stihnout

Většinou se snažím vše dělat naplno, a i když už toho opravdu mám plné kecky, tak stejně jedu na sto procent znova. Ale teď jsem se dostala do stavu, kdy už jsem nemohla skoro ani chodit. Unavilo mě i otevřít oči. Celý den jsem lítala kolem holek, do toho jsem měla zapnutý počítač, ke kterému jsem tu a tam odběhla, vyplnila pár řádek a takhle až do večera. Pak rychle uspat a znova zasednout k počítači a makat minimálně do půlnoci.

Následoval přesun do postele. Kojení malé Sarah a takhle každé dvě hodiny a v pět buzení kvůli bříšku. Jeden den jsem pracovala hlavně přes den, abych si splnila denní limit a mohla jsem si jít v deset večer lehnout.

Sárinka a Lola to zrovna asi vycítily, že už opravdu nemůžu a spinkaly krásně až do osmi do rána (u Sarah samozřejmě s buzením na kojení, ale tentokrát bolení bříška minimální). To mi dodalo novou energii a já mohla začít zase fungovat.

O víkendu pak hlídal hlavně manžel, abych mohla pracovat. Ale to, že jsem s holkami skoro nebyla, mi bylo líto. Večer jsem to pak obrečela a uvědomila jsem si, že takhle to nechci, že je nechci zanedbávat a chci s nimi být co nejvíce. Projekt jsem sice zdárně dokončila ale nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy skončí. Je opravdu důležité umět si říct stop. Občas si nedokazovat nemožné, ale přijmout realitu.

Kdy už…

Sarah tu zase na mě leží, žmoulá si ty svoje maličké ručičky a kouká na mě těmi svými krásnými kukadly. Pomáhá mi psát, pomáhá mi přicházet na myšlenky a je mi úžasnou inspirací, kterou potřebuji. Nemohla a nechci jim odepřít ani minutu, a jestli to tak má být, tak se momentálně dvě děti a práce vylučuje.

Sarah se už krásně směje. Je to úžasné sluníčko. Začíná pozorovat a všímat si věcí kolem sebe. Jednou jsem slyšela, že u prvního dítěte chceme všechno hned, aby už dělalo. Aby se smálo, přetáčelo se, pozorovalo, lezlo, sedělo, běhalo atd. Že je člověk natolik nedočkavý, že chce všechno popohnat. A s druhým dítětem to prý funguje naopak, že už víte, jak rychle to všechno uteče, a tak se to snažíte brzdit. A já se tedy přiznám.

Asi nepatřím mezi tuto skupinku lidí. Ano, je pravda, že v té první verzi jsem se viděla. Moc jsem se vždycky těšila až Lola bude umět tohle, tamto a toto. A teď? Těším se snad ještě víc. Těším se především na to, až začne Sarah pořádně vnímat a s Loly si bude rozumět ještě víc než teď.

Spánek je někdy více než jídlo

Co se týká naší situace s bříškem, tak je to takové proměnlivé. Určitě mi pomohlo začít lépe kojit. Jenže ne vždycky se mi podaří si malou správně položit, jsem z toho pak nervózní a kojení se mi v tu chvíli přestává líbit. Neslyším nic jiného, než jak Sarah mlaská a polyká vzduch, a hlavou mi běží jen to, že je zase všechno špatně. Musím se tedy prvně dát do pohody já a pak bude i kojení lepší. Jak jsem si však říkala, že tentokrát si kojení budu vychutnávat, protože už jsem zkušená matka, tak zatím si ho tedy moc nevychutnávám.

Ano, kontakt s maličkou je to nejúžasnější, ale mám z toho takové vnitřní obavy, abych dělala všechno tak, jak mám. Každopádně občas mě napadne myšlenka, že bych nekojila, ale přijde mi to nereálné. Nedokážu si představit, že bych ji nemohla mít u sebe tak na blízku. Je to obrovský dar a já se ho rozhodně nechci vzdát. Jsem ráda, že mám mléka dost a věřím, že jakmile nás přeletí šestinedělí, tak se vše urovná a se Sarah se opět o něco více sehrajeme.

V tomto období, co je teď Sarah, měla Laurinka zvláštní hysterické záchvaty. Třeba jen jednou denně, ale šíleně moc a hodně brečela a já nevěděla, co se děje. Prso tenkrát zcela odmítala a nechtěla se přisát. Nevěděla jsem, jestli teda nemá hlad, tak jsem jí zkoušela láhev, ale ani tu nechtěla. Jednou jsem pak byla na kurzu šátkování a tam byla úžasná paní. Byla to veliká náhoda, že jsme spolu prohodily pár vět. Ale čerpám z nich ještě dnes.

Byla tam jako zákaznice, vybírala si nosicí bundu a zeptala se na radu mé lektorky na vázání. Pak si sedla na gauč vedle mě a šla kojit svého sedmiměsíčního chlapečka. Já potřebovala zrovna také nakojit, ale už jsem byla velmi nervózní, že Lola určitě zase chytne ten záchvat breku. A samozřejmě, musela tu nervozitu cítit i ze mě. Po chvíli brečení se naštěstí na prso chytla a baštila. Já zpocená, bylo mi hrozně. Stále jsem si říkala, jak si o mně pomyslí, že to s malou neumím. Pak se ta paní zvedla a povídá mi, jen tak mezi řečí, že je to vtipné, že takhle malé děti potřebují hlavně dvě věci, a to spánek a jídlo. A že kolikrát ten spánek upřednostní před tím jídlem. Od té doby, jsem u Laurinky nezažila pláč. A co jsem udělala jinak?

Když jsem ji kojila, tak jsem jí dala obě prsa a ne jen jedno a za tři hodiny druhé, ale hlavně jsem ji začala dávat pravidelně spinkat. Moc ráda chodila spát ven do kočárku na čerstvý vzduch. A dneska vím, že jakmile je Sárinka přebalená, napapaná a není nic, co by ji mělo tížit, a přesto pláče, tak je to jenom proto, že chce spinkat. A opravdu to funguje. Už ji dokážu úplně jinak vnímat a všímám si toho. Jakmile je přetažená, tak uspávání jde samozřejmě hůř. Poplakává, musím s ní hodně chodit, plácat po zadečku, houpat na míči apod., ale usne a je spokojená. Tak posílám radu, která je pro mě ze zlata, dál a třeba poslouží nějaké mamince stejně jako mně. Ta maličká stvořeníčka někdy prostě chtějí opravdu daleko více spinkat, než mít plnou pusinku papání.

Čtěte také:

• 6 her pro rozvoj mozku miminka
• Zbavte dítě plenek jinak. Indiánská metoda funguje!
• Hračka roku 2017: Co nesmí chybět v dětském pokojíčku?

Ach ta jména

A teď jedna vtipná historika na závěr. Vždycky jsme se naší mamce smáli, jak si nás všechny plete. Mám tři sourozence a stále se stává, že mi mamka řekne jménem sestry a opačně a stejně tak to mají bráchové. Pokaždé jsme kroutily oči v sloup, jak si nás stále plete a proč a jak si nás nemůže pamatovat. Pamatuju si, a z toho si děláme srandu dodnes, že na nejmladšího bráchu mamka volala dokonce Miki, což byl náš pes. 🙂

Sama jsem tedy byla zvědavá, jak budu zvládat oslovovat holky. A musím říct, že mi to zatím jde. Samozřejmě, že se občas přeřeknu, ale čekala jsem, že se mi to bude plést daleko víc. Každopádně tuto štafetu přebral manžel v maximální míře. Věty jako: „Laurinko, pojď přebalit Laurinku“ jsou na denním pořádku, ale když volal na Sarah: „Sauro“, tak to už jsem šla do kolen úplně. Musím říct, že s těmi jmény opravdu hodně bojuje a jen čekám, kdy zase vymyslí nějakou perličku.

Tak s tímto článkem opouštím roli superženy, která sice obstarala dvě děti, manžela, domácnost a ještě práci, ale nic z toho na sto procent, a to není můj styl. Chci sobecky, aby mě měly holčičky jenom pro sebe, a zbytek se bude muset vyřešit nějak jinak. Stávám se tedy opět pouze maminkou na plný úvazek a už nechci jinak. Chci našim holčičkám věnovat každou chvíli, která bude možná. Nechci nic uspěchat a přijít o jakýkoliv jejich pokrok.

Přeji Vám co nejméně uchvátaných dnů a naopak mnoho pohodových a příjemných okamžiků, které v životě opravdu stojí za to. Příště se těším na poslední naše shledání pod hlavičkou těhulky LIVE.

Bára