Maminka Bára – Konečně se setkávají. Laura a Sarah!

Můj porod byl krásný. Byl rychlý, byl hektický, krásně načasovaný a šíleně bolel. Od samého začátku jsem vnitřně věděla, že se vyhnu vyvolávanému porodu. I když jsem ke konci už ztrácela naději, přesto všechno malá dušička a hlavně Sarah věděly, že to bude přirozené a spontánní. Dalším mým velkým přáním bylo, abych poznala, jaké to je, když praskne plodová voda. I tento zážitek jsem si mohla zažít a zkusit. Přála jsem si rychlý porod. Rychlý byl, a prý protože byl tak rychlý, tak o to víc bolel. Bolest to byla obrovská. Někdo by to snášel asi lépe, ale já jsem povaha s velmi nízkým prahem bolesti. Bolelo mě snad všechno. Křičela jsem a volala o pomoc. Nedovedla jsem si v tu chvíli představit, že to můžu zvládnout, že dokážu porodit, aniž by mě něco utišilo a pomohlo od bolesti. Ale zvládla jsem to. Zvládla jsem další obrovský životní krok a přivedla na svět naši milovanou dceru Sarah.

Táta velký pomocník

Můj manžel mi byl opět obrovskou oporou. Přeji každé nastávající mamince, aby v těchto krásných chvílích měla u sebe tak velikou podporu a lásku, jakou byl můj muž. Nejenže tím upevníte vzájemné pouto, ale můžete mu ukázat, jak moc statečná jste a co všechno zvládne žena, když má po boku někoho, kdo jí podá ručník, utře tělo, drží ji za ruku, nechá do sebe zarývat manželčiny nehty, nechá na sebe křičet, pomůže vám s oblékáním, nevadí mu, že po vás utírá krev, nakonec přestřihne pupeční šňůru, pouští stisknutou ruku a bere do ní svoji dceru, políbí vás a poděkuje za neuvěřitelnou statečnost a za to, že může být pyšným tátou.

Po porodu jsme trávili na porodním sále další dvě hodiny. Celou dobu jsme u sebe měli malou Sarah a hlásili jsme rodině a celému světu, že jsme se stali šťastnými rodiči. Pak přišla porodní asistentka a začal přesun na pokoj šestinedělí. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si měla po porodu sednout a slézt z porodního křesla a já jsem to mohla udělat bez jediného problému. Byla jsem jak Alenka v říši divů. Nemohla jsem stále věřit tomu, že nejsem šitá, že jsem bez jakéhokoli zranění a mohu zcela normálně fungovat. Zhruba kolem třetí ráno jsem se dostala na pokoj a měla jsem posledních pár hodin na to si odpočinout a vyspat se. Moc se mi to nedařilo. Byla jsem naprosto plná emocí, otázek a myšlenek na naši novou lásku. Takže jsem téměř nespala. Nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy mi ji přivezou, kdy budeme jenom spolu. Pak to přišlo. Přišel ten okamžik, kdy mi přivezli moji dceru a já si pomalu začala uvědomovat, že už je to napořád, že už jsme čtyři a že náš život nabere zase úplně jiné obrátky.

Otázky, samé otázky

Když se měla narodit Laurinka, byla jsem plná očekávání. Všude jsem jen četla a slyšela, že ve chvíli, kdy ji spatříme, tak nás naplní obrovská láska. Nevěřila jsem tomu, velmi jsem se bála, že nedokážu ze vteřiny na vteřinu se naplnit něčím tak nádherným a zamilovat se. Ale opravdu se to stalo. Neustále jsem na ni musela koukat, kontrolovat ji, brečela jsem, brečela jsem jen proto, že jsem ji viděla. Brečela jsem, jelikož jsem o ni měla obrovský strach. Strach, o kterém jsem nikde nic nevyčetla, nenastudovala. Jak se s ním vyrovnat? Jak ho přijmout? Ten strach už bude celý život a napořád? Postupně jsem se učila odpovídat i na všechny tyto otázky a odpovídám si na ně stále.

A jaké očekávání bylo u Sárinky? Bude to stejné? Taky ji budu milovat od prvního okamžiku? Když mi ji položili na bříško, tak jsem vykřikla, začala jsem moc brečet, emoce, které byly u Laurinky schované, a nevěděla jsem, jak je mám vypustit, u Sarah přišly samy. Spontánně, bez strachu jestli můžu, jsem začala brečet, hladit ji a křičet: „Moje malá holčička, moje, moje.“ Pak už mi jen vyvstávaly vzpomínky a já začala naše první dny trochu špatně. Začala jsem obrovsky srovnávat. Porod. U Laury vyvolávaný, dlouhý, bolel, ale měla jsem epidurál, veliké šití a nemožnost si ani sednout.

U Sáry spontánní, rychlý, obrovsky bolel, bez jediného poranění. Měla Sára taky tolik vlásků jako Lola? Byla Sára taky klidná, když mi ji poprvé přiložili? Přisála se? Je krásná? Má jemné rysy jako Laura? Kde je ten obrovský strach? Kde je strach, abych jí něco neudělala. Aby se neublinkla, abych ji neupustila, aby se jí něco nestalo? Kde jsou ty pocity naplnění, lásky, strachu a nejistoty jako u Laury? Proč to není stejné? Všechno musí být stejné, protože Laura je úžasné dítě a já si moc přeji, aby Sára byla stejně úžasná. Proč nepláču? Na jednu stranu jsem byla obrovsky sebejistá. Užívala jsem si druhé miminko dosyta. Věděla jsem, jak mám kojit, co se bude dít. Kdy přebalovat. Jak koupat. Z této stránky to bylo nádherné a já se cítila skvěle. Vytratil se ten veliký strach z neznámého. Na druhou stranu mi něco chybělo a nevěděla jsem co. Nějaké vnitřní naplnění. Byla jsem zmatená sama ze sebe.

Spát nebo nespat?

První noc byla velmi náročná. Sárinka spala jen na mém prsu, ve chvíli, kdy jsem ji chtěla dát spinkat, abych mohla sama alespoň na hodinu zavřít oči a odpočinout si, byla vzhůru a plakala. Ale nešlo to. Usínala jsem za chůze. Dalo by se říct, že to byla třetí noc bez spánku a to už jsem opravdu nedávala. V půl druhé ráno přišla sestřička s tím, že jsem ještě od porodu nespala a jestli chci, že si malou vezme k sobě, abych se trochu vyspala. Nechtěla jsem. Představa, že by tam někde plakala, byla pro mě nereálná, ale já byla tak obrovsky unavená, že jsem si říkala, že Sára bude potřebovat maminku v plné síle a ne chodící cosi. Nakonec jsem kývla. Se slzami v očích jsem ji malou dávala a prosila, aby nebrečela. Brečela jsem já. Cítila jsem, že jsem jako máma zklamala, že jsem ji dala pryč a nedokázala jsem ji pomoct. Sestřička si ji odnesla a za chvíli mi přišla říct, že krásně spinká a je spokojená. Usnula jsem.

V šest mi ji donesla s tím, že stále spinkala a sestřička sama říkala, že prospala celou noc. Ještě v noci jsem psala domu manželovi, že mi je hrozně, že pláču a že chci být u nich, že chci u sebe svoji Laurinku. Když jsme se vrátily z porodnice domu, byly pro mě nejtěžší první dva dny. Vyrovnat se s tím, že musím v určitých chvílích upřednostnit Sárinku před Laurou. Že každá reaguje zcela jinak. Laurinka měla už v porodnici dudlík. Uklidňoval ji, po kojení si ho vzala a spinkala krásně a v klidu. Sára dudlík zcela odmítala. Usnula jen u prsa. Bylo to pro mě neznámé a opět přišlo to moje veliké srovnávání. A dost. Řekla jsem si. Tohle musí skončit.

Laura byla úžasné a hodné miminko, to ale neznamená, že by Sára nemohla být také, i přestože se projevuje zcela jinak. Najednou to propuklo, ten obrovský strach, slzy, ta obrovská láska. Našla jsem se. Všechno tohle se totiž skrylo za ten obrovský chtíč mít doma druhou Laurinku. Ale my máme doma úžasnou Sarah. A konečně jsem začala vnímat toho malého človíčka jako JI a ne jako někoho, koho si tak moc přeji. Najednou jsem se uměla rozdělit mezi ni a Lauru. Dívám se na Sarah a konečně se mi plní oči štěstím a láskou. Tou obrovskou láskou, která propukla v den porodu. Ty spontánní emoce a pláč, kterým jsem začala a které jsem potřebovala znova objevit. Každé miminko je neuvěřitelně silnou osobností a já jsem pyšná na to, že dokážu být mámou pro každou z nich. Tou mámou, kterou potřebují v daný okamžik. Sárinka nádherně spinká. Naučila jsem se vnímat ji. Usíná u prsa. Miluje uspávání na ruce, miluje nošení v šátku a my milujeme ji za to, že je od prvního okamžiku tak úžasnou dcerou.

Čtěte také:

• První týdny s miminkem
• Šestinedělí? Buďte co nejvíc s miminkem
• Co je při kojení normální? Vše, co vám vyhovuje!

Setkání

A pro mě nejvíc emotivní okamžik od narození naší princezny?

Den po porodu jsem čekala, až padne třetí odpoledne a vpustí návštěvy. Čekalo nás totiž osudové setkání Laury a maličké Sarah. Šla jsem jim naproti. Čekala jsem na chodbě. Srdce mi bušilo a oči se mi zalévaly slzami. Věděla jsem, že budu hodně brečet. Až uvidím celou svoji rodinu pohromadě. Pak to přišlo. Ve skleněných dveřích se objevil Luky s Laurinkou. Začala jsem brečet. V ruce jsem držela maličký uzlíček zabalený do bílé zavinovačky. Co se stalo pak, se nedá bohužel vůbec popsat. Ale v našich vzpomínkách to zůstane živé napořád.

Jakmile se otevřely dveře, tak tam stála Laurinka. Osobně si myslím, že prostě nemohla v té rychlosti pochopit, co to držím v náručí, ale ona to věděla. Ve vteřině zvedla obě ruce a volala: „Mimi, mimi.“ Ta energie, co šla z těch jejích slov nejde nijak popsat. Já v tu chvíli jen věděla to, že mezi nimi opravdu existovalo pouto už od prvních okamžiků, co byla Sárinka v bříšku. Tekly mi proudy slz a nemohla jsem ani popadnout dech. Tak silný okamžik jsem nečekala.

Nikdo ji nic nevysvětloval a ona přesto věděla, že ten uzlíček, který mám v ruce, je to miminko z bříška, které krmila, uspávala, hladila, starala se o něj. Pomalými kroky ke mně přišla. Já se sehnula k ní dolů a ona tím nejjemnějším dotykem položila Sárince ruku na čelo, a tak nádherně se usmála. Spojení bylo dovršeno. Ten jemný dotyk mluvil za všechno. Nevěřila jsem, že může existovat něco tak silného.

Velká sestra

Žárlení? Nenávist? Zazlívání? A další věci, který možná měly přijít, protože to tak starší sourozenci prý dělají a mají? Nic. Laura nejde spát bez toho, aby dala Sáře dobrou noc, ráno se budí a první, co udělá, jde si přes celou postel lehnout vedle Sáry. Chytne ji za ruku a dospinkává s ní. Přebaluje ji, vozí v kočárku. Houpe. Chápe každé „upřednostnění“ Sáry a ve všem je nápomocná.

Můj pocit prázdnoty a něčeho chybějícího se změnil na obrovské naplnění, lásku a pocit vděčnosti, uspokojení a neuvěřitelné pýchy na moji rodinu. Na mě jako na mámu, že i přes prvních pár hodin nejistoty a mého neustálého srovnávání jsem si dokázala uvědomit, jak úžasné máme dcery, i přestože jedna dudlík milovala a druhá ne, i přestože jedna se v noci víc budila a Sárinka spinká jak andílek. I přestože jedna se narodila po dlouhých dvanácti hodinách bolestí a druhá se narodila po necelých dvou hodinách od přijetí do porodnice

Maminky, nesrovnávejte, ale milujte. To je totiž to nejvíc, co můžete svým dětem dát.

Těším se na další setkání

Bára