Maminčin mazánek

Vymodlené miminko

Pepíček bývá hodně často nemocný. Už při narození se zdálo, že nepřežije. Než se narodil, maminka prodělala několik spontánních potratů. Pokyny lékařky byly, aby na něho matka byla „obzvlášť opatrná“. Byla.
Maminčina rodičovská autorita byla od začátku nezpochybnitelná. Ostatně, podobně to fungovalo i v tatínkově rodině, kde rozhodující a vůdčí roli zaujímala jeho matka.

Tatínek chyběl

A tak trávil většinu času mimo domov. Stejně nikomu nescházel, domníval se. Přesto ho však napadají nepříjemné otázky: Co když se Pepíček stane pro své nejbližší opravdu přítěží? Je nějaký způsob, jak ho vychovat k ohleduplnosti a úctě k dospělým autoritám a k ostatním dětem? Nepokazilo se něco v jeho výchově?

Přes všechny výhrady k občasnému arogantnímu a povýšenému chování má syna rád a moc si přeje, aby byl v životě šťastný.

Komentář dětského psychoterapeuta

Příčin může byt samozřejmě celá řada. Postoj maminky se však zdá být rozhodující. Ani si to možná neuvědomovala, ale její reakce zřejmě zabránily tomu, aby se Pepíček naučil rozpoznávat hranice a přijal svoji roli v realitě každodenních vztahů.

Tříletý školák

Ze životního příběhu tohoto chlapce se můžeme domnívat, že v důsledku událostí v jeho raném životě a osobnostních charakteristik obou rodičů nepřekročil jeho psychologický vývoj hranici dvou tří let.

Oidipův komplex

Období kolem dvou – tří let, je mezníkem v životě každého člověka. Je to období, kdy se obzor dítěte a matky rozšiřuje o třetí osobu, kterou je nejčastěji je to otec dítěte anebo jiná dospělá autorita.

Dítě v tomto období čeká jeden z nejdůležitějších vývojových úkolů, podrobit se řádu a přijmout pravidla nastolená rodiči. Jedním z hlavních pravidel rodinného a společenského soužití je stanovení a dodržování generačních a sexuálních hranic. Dítě je nuceno přijmout fakt, že jeho maminka patří tatínkovi (v případě holčiček – otec matce), a nemá tudíž na ní (na něho) „výhradní“ právo. Rodiče vystupují vůči dítěti jako sexuální pár, přičemž dál podporují autonomii dítěte a rozvoj jeho osobnosti.

Ačkoli matka zůstává nadále zdrojem pocitu bezpečí, otcův význam narůstá a tím se stává pro dceru a syna více žádoucí. Zatímco synovi slouží jako vzor mužské hodnoty (identity), dceři se od otce dostává potvrzení její ženské hodnoty (identity). Tento jednoduchý scénář má však mnoho úskalí.

Pochybný vítěz

V případě Pepíčka se zdá, že se jeho vývoj v tomto směru zamotal. Ze způsobu, jakým se chová ke svým vrstevníkům a dospělým autoritám, můžeme odhadovat, že se u něj žádoucí vývojový posun z různých důvodů nezdařil. Je možné, že on sám se stal autoritou v rodině a partnerem matky, což mu umožnilo otce a jeho řád vytěsnit, a zůstat v pozici (oidipského) vítěze.

K tomuto vývoji samozřejmě přispěla nejen zřejmě vlastnická a úzkostná matka, ale i otec, který se z pohodlí anebo ze strachu před konfliktem s manželkou své odpovědnosti za syna sám postupně vzdal. Pepíček se patrně chová agresivně a vzdorovitě proto, že jeho sebeúcta je v důsledku nekritického hodnocení velmi nízká a tak to kompenzuje přehnaným používáním síly a vyvoláváním strachu u vrstevníků. Pepíček nemusel otcovu autoritu nikdy přijmout, ani uznat a neuznává ani jiné dospělé autority. Je téměř absolutně odkázán na svou mámu, které to možná vyhovuje, protože to prohlubuje jeho závislost na ní.

Řešení

Řešení, které se v podobných případech zdá jako jediné účinné, ale málokdy nabízené, je změna vztahů rodičů k dítěti, ale i k sobě navzájem. Tento nápravný proces nepřichází samovolně, je třeba ho vyvolat prostřednictvím psychoterapeutických konzultací s rodiči a psychoterapie dítěte nebo celé rodiny.
Než k tomu dojde, vyzkoušejí rodiče i škola zpravidla mnoho rozličných, většinou dlouhodobě neúčinných postupů. A tak se dítě a rodina k dětskému psychoterapeutovi dostane často až před prahem dospělosti. Ani tehdy však ještě není pozdě.