Mami, ohlídáme tě!

Příchod na svět si dvojčata Kuba a Matěj zrežírovali jako drama: narodili se o šest týdnů dřív císařem, protože Jakubův vývoj se doktorům jevil jako opožďovaný kvůli nedostatečnému zásobování krví pupeční šňůrou.Nakonec se ukázalo, že poporodních komplikací si nadělí víc Matěj. Selhávaly mu plíce. Jakoby toho jejich maminka už neprožila dost.

Mgr. Martě Zemanové, mamince dvojčátek, nalinkoval život meningokok. Jako čtyřměsíční miminko si z nákazy odnesla těžké sluchové a zrakové postižení. Sluchové vjemy jí částečně dorovnávají sluchadla, ale degenerace oční sítnice způsobila, že od dvanácti let vidí sotva do vzdálenosti dvou metrů.

Jsem jiná

Už v mateřince si začínala uvědomovat, že je jiná. To sice nijak nevadilo ostatním dětem, zato učitelkám ano. Vymýšlely pro ni individuální činnost. „Styděla jsem se to mamce říct,“ prozrazuje po letech paní Marta.

Školačka narazila znovu: během vyučování ve škole pro děti se sluchovým postižením vstávala a vydávala se blíž k tabuli – jako kdyby chtěla kontrolovat, co je tam napsané. Nikdo netušil, že vidí stále hůř. Pro kantory se stala Marta neukázněnou puberťačkou. Před svým okolím se začala uzavírat.

Budu taky pomáhat!

Ke konci gymnázia pro sluchově postižené v ní začal dozrávat nápad spojený s budoucností: studovat speciální pedagogiku a později pracovat s dětmi se zdravotním handicapem. Sama o tom věděla už dost.

„Na vysoké škole se projevila moje nezkušenost s komunikací. Když na mne někdo zavolal, nereagovala jsem. Není to na mně asi poznat, ale já už nevidím ani na dva metry,“ vysvětluje. Z té doby si odnesla důležité poznání:„Chcete-li být s lidmi, musíte se k nim sami přiblížit.“

Studium jí komplikovaly i zcela praktické záležitosti. Slyšet přednášky a pořizovat si při nich poznámky bylo nad její možnosti. Někteří spolužáci jí půjčovali své zápisky, které maminka po nocích přepisovala do počítače. Tak dlouho, než se objevil kluk na civilní službě místo vojny a s přepisováním pomáhal.

Tak vytrvale, že vzájemné poznávání skončilo sňatkem a potom narozením Matěje a Kuby.

Ještě před tím se stěhovala s Lukášem „na hora“, jak říkají svému kraji obyvatelé Krkonoš. V malé obci bez obchodu, patnáct kilometrů od Vrchlabí, nyní vychovává Marta spolu s manželem jejich syny.

Na všechno sama

Už po porodu se ukázalo, že víc péče vyžaduje Kuba jeho psychomotorický vývoj byl opožděný, potřeboval třikrát denně cvičit Vojtovou metodou. Fyzioterapeutku ukázala nové cviky otci, ten to doma naučil Martu a pak už ten stejný kolotič: krmení, cvičení, praní, cvičení, přebalování obou mrňousů, cvičení… Manžel se vracel domů z práce až navečer pravda, takže na Martě bylo všechno.

Na všechno byla sama: na nekončící starost o pořád pohyblivější a zvídavější kluky, na osamělost způsobenou sluchovým a zrakovým postižením, ale také na změnu z přesazení z velkého města na venkov.

„Nejvíc mě ale trápilo, že se bez manžela nikam nedostanu,“přiznává Marta.

Pracuji, tedy jsem

Z opečovávaných batolat se pozvolna stávají mámini pomocníci a průvodci. Jsou vedle ní i jako ochránci. Protože vědí, že mamka neslyší, hlídají během procházky silnici. A jen se v dálce objeví nějaké vozidlo, popadnou ji za ruku a drží při okraji cesty tak urputně, že ji div nestrhnou do příkopu.

Od tří let jim začala docházka do místní mateřinky a paní Marta mohla nastoupit alespoň na poloviční úvazek do zaměstnání. Už jako sedmnáctiletá studentka pomáhala ve Společnosti pro hluchoslepé LORM při charitativních a propagačních akcích, na psychorehabilitačních pobytech působila jako průvodce, později překládala pro LORM odborné texty s problematikou hluchoslepých a připravovala pro studenty i pracovníky různých úřadů přednášky o komunikaci s hluchoslepými.

Obyčejný život?

Navázat na tuto činnost po skončení mateřské dovolené nepřicházelo v úvahu, přijala proto od října loňského roku zaměstnání v občanském sdružení Život bez bariér se sídlem v Nové Pace, kde pomáhají lidem se všemi druhy postižení. „Nemohla bych zůstat doma, potřebuji pracovat. Mám na starost vzdělávání veřejnosti, personálu, právě teď jsem dokončila osvětovou brožuru pro základní a střední školy.“

Každý den putují Kubík s Matějem do mateřské školy, rodiče do zaměstnání. Vlastně úplně normální rodina…