Mami, mně se tam nechce aneb trable se školkou

První příběh

Jinak velmi zkušená paní učitelka mi již koncem září doporučila na vyšetření chlapečka, který se navzdory všem výchovným opatřením nemohl ve školce zadaptovat. Nevycházel s dětmi, neposlouchal paní učitelky, hrozilo nebezpečí, že si ublíží. Rodiče to každodenně s učitelkami konzultovali, doma spolu rozebírali, Kájovi domlouvali, nic nepomáhalo.

V poradně jsem zjistila, že je Kája velmi inteligentní chlapec, který vyrůstal víc než čtyři roky jako milovaný jedináček. Na jaře se mu narodila sestřička, a on získal pocit, že je odstrčený To umocnil i nástup do školky. Podotýkám, že jde o skutečný případ, nikoliv modelovou situaci. Na sestřičku byl Kája připravován, dokonce se na ni těšil, ještě než se narodila, nikdo ho neměl míň rád po jejím narození, objektivně se mu rodiče ani prarodiče méně nevěnovali a do školky musel, protože byl předškolák.

Prostě se to tak jenom sešlo a pro citlivého, hyperaktivního chlapečka to nebylo přijatelné. Kája docházku do školky na čtvrt roku přerušil. Užil si péči maminky i sestřičku a na jaře se vrátil do školky, kde se téměř s úlevou zapojil do kolektivu vrstevníků.

Někdy je potřeba zvolit i takto radikální řez, než v dítěti živit trauma. A doufám, že z příběhu bylo zřejmé, že nešlo o selhání žádné zúčastněné osoby.

Druhý příběh

Energická maminka lékařka téměř s omluvou přivedla do poradny holčičku, která dělá neskutečné scény, když má jít ráno do školky, večer před tím špatně usíná, ve školce tropí matce scény. Pak si ale hraje a vše je v pořádku.

Maminka vyprávěla, jak pracuje jen určitý počet hodin, aby neztratila kontakt s oborem a zároveň se mohla dceři věnovat, že ani do té školky nemusí každý den, tak proč jen jí to dělá.

V rozhovoru jsme probrali rituály rodiny, ano: otec i prarodiče chodí do práce denně, vztahy jsou v pořádku, ano: s tátou je vlastně jen o víkendu, vždy se na něj hrozně těší, i na dědu.

Domluvili jsme s matkou, že zařídí, aby Barunku ráno do školky vozil otec nebo děda. U maminky měla totiž pocit, že ona do práce nemusí a jen ji do školky odkládá, zatímco by mohly být spolu. Opravdu to zafungovalo. Scény ranní i večerní přestaly a rodina bude mít jednou o čem s úsměvem vyprávět.

Závěrem

Všechno je individuální. Chlapeček z prvního příběhu bral nástup do školky jako křivdu, která vznikla nechtěnou, ale naprosto přirozenou shodou okolností. Modelová situace by byla, kdyby nebyl na sestřičku připravován, kdyby se pak opravdu ocitl na vedlejší koleji, kdyby… jak je to složité. Reálné věci tu nehrály hlavní roli, důležité byly pocity dítěte.

Druhý případ je ještě individuálnější. Barunka (opět to bylo velmi inteligentní dítě) chtělo by se říct, matku vydírala. A její matka to měla přitom tak dobře vymyšlené. Sehnala si práci na zkrácený úvazek (jistě ne snadno), aby mohla být s dcerou co nejvíc. A nakonec skončily v poradně, protože to nefungovalo.