Máme pro vás holčičku

Seznámení přes sklo

„Vzali jsme si dovolenou a druhý den ráno jeli za Maruškou. V návštěvní místnosti jsme přes sklo pozorovali drobný uzlík, který neustále šermoval ručkama. To je ona, má trochu virózu, kašel. Můžete si ji pochovat,“ přivítala nás paní ředitelka. „Byla tak lehká, že jsem ji skoro necítila. Drobná bledá tvářička, zkoumavý pohled se usadil na mém obličeji a pak se jí roztáhly bezzubé dásně do úsměvu.“

Chce to pohotové řešení

Trvalo to déle, než jsme si plánovali, viróza se protáhla. Jezdili jsme pravidelně na návštěvy, zvykali si na sebe navzájem. Přebalovali, chovali, krmili… Dnes to vidím prakticky: aspoň jsme měli čas nakoupit všechno potřebné a připravit byt. To je první, nač bych chtěla čekatele rodičovství upozornit. Najednou jste hození do vody a musíte podle věku svého dítěte obstarat vše, co bude potřeba. Nejde to zařídit dopředu, nevíte přece, jak velké dítě dostanete, jakého bude pohlaví.

Jedeme domů

Pak konečně přišla ta chvíle – odvážíme si dceru domů! Natěšení prarodiče v pozoru, vítání, mazlení, zkoumání… Večer konečně sami. Po koupání a krmení náhle velká nervozita. Je v pořádku, spinká? Dýchá?! „Nikdy nezapomenu, jak manžel přikládal neslyšně spící dnes už Julii k pusince zrcátko, aby zkontroloval dech.“ „Nebo když jsem s velkou slávou vyjela z domu a soused se mě zeptal, čí to vezu dítě. Naštěstí takových necitlivých reakcí bylo minimálně. Ale opět se na ně musíte připravit. I to patří k adopci.

Totální změna stylu

„Za nejzásadnější problém či změnu v období rodičovském považuji okamžitou a totální změnu stavu. Z pracující ženy, která neměla šanci na hormonálně podloženou přípravu k mateřství, se stává maminka stoprocentně na mateřské. Středobodem existence jsou náhle kromě dítěte druhy kojeneckého mléka, lahvičky, praní plen a vycházky s kočárkem do parku. Jasně, po ničem jiném jsem léta netoužila, ale je to šok. S rostoucím břichem si žena postupně zvyká, že všechno bude jinak (alespoň dočasně, než pochopí, že nadosmrti), ale bez těhotenství?“ Tato zkušenost není přenosná, možná se mnou jiné adoptivní maminky nebudou souhlasit, ale moje zkušenost je tato. A chtěla bych na ni potenciální čekatele upozornit.

Upřímnost sama k sobě

Nezastírám, že jsem měla krize, pochybnosti sama o sobě, jestli to zvládnu. Na druhou stranu partnerství získává úplně jinou kvalitu. Ta vzájemná sounáležitost, důvěra, sdílení pochyb. Nebudu napínat, po přechodných obdobích váhání a tápání, jsme se propracovali k normálně fungující rodině. S tím, že konečně naše dítě nepovažujeme za chudinku, kterou opustila vlastní matka (jeden z mýtů, které provází náhradní rodiče a před kterým psychologové varují), s tím, že se snažíme ovládat vlastní ambice a netlačíme ji do ambiciózních studijních projektů, s tím, že jsme překonali prvotní snahy prarodičů hledat fyzické podobnosti.

Jdeme ke kořenům

Ještě jeden aspekt by si měli „náhradní“ (nejste náhradní, žádní další nejsou!) rodiče uvědomit. Každý z nás chce znát své kořeny, identitu, o to víc adoptované dítě. Léta navštěvují tito jedinci psychology, protože chtějí poznat PROČ. Proč se jich matka vzdala, jaká je, jak žije, odkud jsem vyšel. Někdo si biologické rodiče najde, sejde se s nimi, ti šťastnější si to vyříkají. Nelze se divit. Představte si, že byste celý život chodili po ulicích s pocitem: třeba ta žena přede mnou je moje matka.

Nás už tato fáze – hledání čeká. Budeme se snažit dceři pomoci najít kořeny, jen doufáme, že nebude zklamaná. Víme totiž, že nás neopustí. Vždyť je naše, s námi má spojené všechny životní prožitky. A vědět, znát svůj původ, na to má přece právo. I o tom je mít adoptované dítě.