Mám dvojčata! (1) Porod

Naše čtenářka Julie se svěřuje se svým „dvojnásobným“ těhotenstvím a jak svá dvojčátka přivedla na svět. Zítra se dozvíme, jak všichni společně zvládli první dny života.

„Dvě!“ vyhrklo ze mne. Po tolika letech nadějí střídaných zoufalstvím mě vidina na dvě děti najednou zcela ohromila.

Povedlo se. Vytoužené bříško mi skutečně velmi brzo začalo růst do nečekaných rozměrů. Zdá se mi to neuvěřitelné, že se bobískové tak dlouho drží v břiše. Jsem už ve 37. týdnu. Podle ultrazvuku jsou v pořádku, zatím to nevypadá, že by se chystali ven.

Čeká mě císař

Jsou ale ve špatné poloze, takže lékař doporučuje císařský řez. Porod jsme naplánovali na 13. 3.. Moc se mi to datum nelíbí, ale netroufám si diskutovat, prostě na sále je volno. Tečka. Tajně doufám, že se děti narodí dřív, až samy budou chtít, příčí se mi vědomí, že jim okamžik narození někdo naplánuje. Moc času jim na vlastní rozhodnutí nezbývá, plánované datum je již za týden.

Děti mi to moje přání ale splnily.

Rodííím!

Ve 38. týdnu si tak pěkně po ránu ležím, přemýšlím si, co budu dělat, těším se, až manžel odejde do práce a já si v klidu dotáhnu ještě hodinku spánku (po ránu mi to spí skvěle) a najednou strašný kopanec, až mě to zabolelo, a vzápětí druhý.

Cítím mokro, to je asi TA PLODOVÁ VODA, to znamená, že rodím, že porod je tu! Mám obrovskou radost, hlavně, že to přišlo samo a taky, že jsem to poznala. Mám „euforku“. Volám na manžela, ať přinese ručníky, že rodím, nic nechápe a sděluje mi, že to je až za týden.

Volám, že opravdu rodím a ať přinese ty ručníky, nese mi něco velkého jako kapesník, volám, ať vezme všechny, co jsou ve skříni a položí to pode mne.

Začínám se bát

Té vody je strašně moc, až mě to děsí, je tam i krev, to jsem myslela, že tam být nemá, začínám se bát. Voláme porodníkovi, co máme dělat. Právě slouží, jde na sál, do hodiny máme přijet.

Mám strach, že porodím doma na posteli, ale postupně voda přestane odtékat, takže se normálně zabalím a jedeme do porodnice. A pak je to už fofr, na žádné přemýšlení není čas. Příjem, monitor, klystýr. Ani jedno dítě není ve správné poloze (nikdy ani nebyly, to já jsem si jen dělala naděje, že se třeba obrátí a budu moct zažít normální porod), holčička je zadečkem dolů, chlapeček je napříč, císařský řez je tedy prý jasný.

Souhlasím s epidurální anestézií, ač se děsím pocitu, že neucítím nohy, ale je to prý pro děti lepší. Příjemná anestezioložka po mě chce naprosto nemožný výkon: vleže na boku vyhrbit hřbet jako kočka.

Nedokážu to!

S mým dvacetikilogramovým břichem nedokážu záda ohnout ani o centimetr, takže napichování do páteře se moc nedaří, ale pak to paní doktorka napodruhé zvládne. Je to nepříjemné, ale vydržet se to dá.

Panebože, já nic neslyším!

Na břicho nevidím, dali před něj plentu, nechápu, co tam dělají, připadá mi, jako by kutali pařezy. Anestezioložka říká, že je venku první dítě, ale já ho neslyším, neslyším ho, panebože, jak to, že ho neslyším!

Připadá mi, že to trvá strašně dlouho, nekonečně dlouho a najednou úleva, holčička řve. Hurá, mám dceru. Za chvilku je venku chlapeček, ten se hlásí hned.

Jsem šťastná

Tečou mi slzy, jsem šťastná. Manžel mi už ukazuje zabalenou holčičku a za chvíli chlapečka, jsou celí a vypadají, že je všechno v pořádku a to potvrzuje i doktor. Holčička má 2,3 kg, chlapeček 3,3 kg.

Tak a jsme opravdu rodiče.

Julie