Mám dítě a asi blázním

Jste čerstvě po porodu, mávají s vámi prudké hormonální změny, adaptujete se na zcela novou životní roli a perete se s nedostatkem spánku a každodenní nejistotou, zda vaše děťátko dostává vše, co potřebuje. Všichni kolem vás jsou šťastní, nad miminkem se rozplývají a vnucují vám, že vás potkalo to nejkrásnější, co může žena ve svém životě zažít.

V lepším případě cítíte to samé, v tom horším se ale cítíte unavená, ošklivá a především nejistá. Čtyřiadvacet hodin denně (noc z toho samozřejmě nevyjímaje) věnujete veškerou svou energii bezbrannému tvorečkovi, který vám chvílemi nepřipadá ani krásný, ani úžasný. Máte dojem, že všechny ostatní matky včetně té vaší zvládají péči o dítě mnohem lépe a s větší samozřejmostí než vy. Ve chvílích nejtěžších vás samotnou možná zaskočí myšlenka, že tohle jste snad vůbec nechtěla.

Víte, že je správné své dítě milovat. Občas se však nemůžete ubránit pocitu, že vás miminko připravilo o veškerou svobodu, koníčky, a dokonce bojkotuje i uspokojování těch nejzákladnějších potřeb, jakými jsou příjem potravy a spánek. Poznáváte se? Vítejte v klubu matek, kterou si „oblíbilo“ poporodní blues, v horším případě poporodní deprese a v tom nejhorším laktační psychóza.

„Půl roku jsem chodila jako stín“

„Šestinedělí jsem měla strašné. To jsme s manželem jen seděli a říkali si, že nic horšího nás snad už ani nepotká. Přitom to měla být ta nejkrásnější věc v našich životech,“ svěřila se mi Kristýna Guryčová, maminka malé Emy. „Ale musím zdůraznit, že Emičky se to nedotklo, na ni jsem se usmívala, všechno to byly vnitřní záležitosti. Půl roku jsem chodila jako stín a jako mašinka jsem plnila všechny úkoly. Přiznávám, že párkrát mi ruply nervy a říkala jsem si, že ji hodím do potoka, že ji pošlu po vodě, protože ve vězení to nemůže být horší než teď. Já vím, že bych to neudělala, ale myslela jsem na to. Člověk má být připraven na všechno, ale ono to nejde. Pořád jste jen obyčejný člověk.

Mateřské pudy vás nenaučí všechno. Nejhorší ale bylo, že když jsem se chtěla svěřit, tak to nikdo nechtěl slyšet. Z kamarádek, které už děti měly, se mi přiznala jedna, že na tom byla stejně jako já, a ty, které děti neměly, to nechtěly poslouchat. To já bych to bývala vědět chtěla, ale nikdo mě před tím nevaroval. Musím říci, že nejvíce mi pomohl manžel, který mi pořád opakoval, že to rychle uteče. Já doslova počítala dny a přežívala ze dne na den.

Hlavně jsem si říkala, že Ema by mé nálady neměla poznat. Skutečně jsem se musela hodně přemáhat,“ dodává Kristýna.

Přiznávám, že já jsem na tom byla stejně. Ze všeho nejvíc mi coby tvorovi, do kterého když nespí minimálně 8 hodin denně, nic není, vadil nedostatek spánku. Radami, že kojící matka si má především dopřávat kvalitní a vydatný spánek, kterými jsem byla vystavena snad ze všech stran, jsem se samozřejmě chtěla řídit. Kdybych bývala měla tu možnost, odpočívala bych od rána do večera. Jak ale odpočívat a starat se o novorozence? Na tuto odpověď jsem dlouho nenacházela odpověď.

Jak to vidí odborník?

„Šestinedělí je období, při kterém se organismus dostává do stavu jako před otěhotněním. Samozřemě trochu jiný už po porodu zůstane,“ vysvětlil mi můj gynekolog, MUDr. Petr Černý z ambulance u Arbesa v Praze. Při porodu a následně po něm dochází k velkým hormonálním změnám, které na psychiku žen velmi silně působí. Hormonální změny mohou způsobit takzvané poporodní blues, které se projevuje právě plačtivostí, podrážděností, zvýšeným smutkem, pocity osamělosti nebo také pocity zlosti, které si matky vylévá nejvíce na svého manžela.

Podle odborníků obyčejně pomohou rozhovory se ženami, které porod už zažily (Kristýna se ovšem zmínila, že kamarádky ji neposlouchaly), partnerem či někým blízkým. Maminky potřebují podržet, vypovídat se a ujistit, že na všechno nejsou samy a mají se o koho opřít. Dobrou zprávou je, že se jedná o období přechodné, které by nemělo trvat déle než 14 dnů – a je dobré, když jsou na něj partneři připraveni.

Další psychický stav, se kterým se maminka po porodu může setkat, je neurotická deprese, což je vlastně prohloubené a dlouhotrvající poporodní blues, které postihuje asi 10 procent žen. V tomto případě je nutná konzultace s odborníkem a opět velká emoční i fyzická podpora ze strany manžela, rodiny a přátel.

Pozor na laktační psychózu!

V období šestinedělí se ale mohou objevit i vážnější problémy, jako je laktační psychóza. Obvykle se objevuje 4. až 10. den po porodu, v době, kdy nastupuje laktace. Problémy se projevují nezájmem o dítě, celkovou skleslostí, až těžkými depresemi. Tyto poruchy je vhodné řešit s odborníkem, určitě by se neměly jen tak přecházet.

V odborných knihách jsem se dočetla, že se jedná o duševní stav matky, který se objevuje po narození dítěte, v některých případech i později, a v rámci kterého si neuvědomuje realitu. Většinou neví, jaký je den, celý den chodí třeba v pyžamu a neuvědomuje si to. Nemoc je vyprovokována porodem a aktivována bývá velkou fyzickou i psychickou zátěží matky. Nutný je kontakt s lékařem a medikace.

Ovšem pozor: ne každá matka, která je po porodu plačtivá, musí trpět laktační psychózou. „Má sestra měla po porodu laktační psychózu,“ svěřila se mi svého času pro mou knihu Manuál pro začínající maminky Světlana Zárubová, dnes ostatně opět čerstvá maminka. „Čtvrtý den ji pustili z porodnice a po týdnu nám telefonovala: Já to dítě nechci, ono pořád brečí, pojďte si ho vzít. Přitom byla apatická. Vypadala hrozně a o dítě se neuměla postarat. Její doktorka jí přitom řekla, že to je normální a že to musí překonat. Já se ale svěřila svému doktorovi a ten mě upozornil, že bychom si s tím neměli zahrávat a že by ji měl vidět psychiatr. Nakonec jsme ji přivedli k odborníkovi, odkud putovala na psychiatrické oddělení. Byla čtrnáct dní v nemocnici a půl roku brala antidepresiva. Dnes na tu dobu nerada vzpomíná a moc si z toho nepamatuje. Když čekala druhé dítě, musela být od začátku pod dohledem a vůbec nezačala kojit. Porodila v pevně stanoveném termínu a laktaci ji doktoři zastavili ještě před tím, než začala. Měla jsem strach, aby se něco podobného nestalo i mně, ale nepřišlo to,“ vyprávěla mi Světlana.

Jsou však ženy, které si i toto období užívají plnými doušky. Příkladem je Sára Saudková, několikanásobná maminka, která mi k tématu řekla následovné: „Já si na šestinedělí nemohu stěžovat, dětičky byly hodné, v noci měly noc a ve dne den. Ale já odjakživa byla hodně energická. A hlavně nejsem fixovaná jenom na děti, ale i na svou práci, a to mi tu energii ponechává nebo dodává. Nejsem taková ta odevzdaná máma, která žije jenom pro dítě a zapomíná na sebe. Když se ale mám ráda, tak mám dost sil a chuti milovat i své děti, aniž bych jim jednou vyčítala, jak jsem se pro ně musela obětovat a jak jsem je zanedbávala. Ale přiznávám, že jsem měla štěstí na spavá miminka. Noční vstávání mi ovšem také nevadí, beztak nejsem velký spáč,“ dodala mi Sára. A já jen dodávám: šťastná to žena.

Takže pokud se v některém z předcházejících příběhů poznáváte (mimo toho posledního), neváhejte a obraťte se na odborníka. A věřte, že to brzy přejde.