Málem jsme rodily na silnici, vzpomíná dula na svůj první porod

„Ráda vzpomínám na jeden z mých prvních doprovodů, kdy jsem ještě neměla v roli duly příliš zkušeností, ale o to více jsem byla na každý doprovod natěšená. Tenkrát se jednalo o druhorodičku, sympatickou mladou ženu. Porodní plán jsme pečlivě připravily již tři měsíce před termínem,“ vzpomíná dula Irena Placerová a pokračuje.

Zdroj: Shutterstock.com

Kontrakce začaly večer

Jednoho dne mi paní napsala, že už začínají jakési víceméně pravidelné kontrakce, a tak jsem jí poradila, ať hodně odpočívá, aby se pokusila ještě spát a ušetřila síly na rozbíhající se porod. Večer jsem se vynasnažila také brzy usnout, abych i já načerpala síly. Ulehla jsem s mobilem u ucha a vírou, že mě probudí dřív, než manžela, který má na rozdíl ode mě lehké spaní.

Po dvou hodinách uprostřed noci mnou manžel nevrle zatřásl: „Zvoní ti mobil….“ Paní volala, že kontrakce jsou častější a že už od půlnoci nemůže spát. Řekla jsem jí, že se jen obléknu a vyrazím. Do hodiny jsem byla na místě.
Kontrakce už byly skutečně po několika málo minutách a docela silné. Paní ještě telefonicky kontaktovala onu vzdálenější porodnici, zda mají volno – hlavně v pokoji s bazénem, co kdyby se podařilo porodit do vody…

Byly jsme potichu jak myšky, abychom náhodou neprobudily manžela a starší dítě. Snažila jsem se při kontrakcích trochu masírovat, abych klientce ulevila od bolesti a ona statečně a potichu prodýchávala. Ještě jsme pobalily pár věcí a vyrazily do porodnice.

Cesta do porodnice

Cestu do vzdálenější porodnice jsem neznala, ale paní mě ujišťovala, že ji najde. Na chodbě paneláku jsme dvakrát prodýchávaly, pak i ve výtahu a dole před domem. Cestu do auta, které bylo vzdálené asi padesát metrů, jsme musely rozdělit na tři etapy.

Usednout na sedadlo spolujezdce se paní kvůli kontrakcím už nedařilo, tak jsem vyházela pár věcí ze zadních sedaček a paní se na ně v pololeže nasoukala. To už jsem začala pociťovat nervozitu, tak jsem navrhla, že pojedeme do bližší porodnice. Paní však trvala na svém, v místě neměli ten vytoužený bazén a tam si to už před chvílí domluvila.

Dula plní přání klientek

Poslušna etického kodexu práce duly (ale bohatší o pár zkušeností) jsem už nic nenavrhovala a plnila pouze přání klientky.

Bylo nad ránem, ulice stále liduprázdné, a tak jsem doufala, že silnice bude volná a dojedeme včas. Paní sice navigovala, ale kontrakce mezitím ještě zesílily. Sotva jsme opustily město, praskla jí voda. Pak začaly tlaky na konečník a paní už nebyla schopna navigovat, porodní proces ji stále více pohlcoval. Nesměle jsem navrhla, že to otočíme a vrátíme se do města, kde je porodnice, i když bez toho bazénu.

Porod se rozběhl po cestě

Odpovědí mi byl hlasitý výkřik, ale když kontrakce ustoupila, paní souhlasila, že to otočíme. Tak jsem na rychlostní silnici provedla jakýsi manévr, za který by mě asi nikdo nepochválil. V té chvíli mi paní oznámila, že už musí tlačit.

Byla jsem bezradná – mám pokračovat a nechat ji vzadu samotnou nebo zastavit a pomáhat jí? Uvědomila jsem si, jak je špatné být dulou a řidičem v jedné osobě. Nechtěla jsem na to být sama, a tak jsem zastavila ve vedlejší ulici a zavolala rychlou záchrannou službu. S klientkou už jsem se neradila, byla ponořená do porodu.

Začínalo svítat a první lidé chodili po ulici. Nahlásila jsem službě adresu a během čekání jsem paní podpírala hlavu, držela za ruce a ona pracovala s kontrakcemi. Za pár minut jsem konečně slyšela houkání sanity, které se přibližovalo po hlavní silnici. Zahlédla jsem však, jak projela kolem ulice, v níž jsme stály, a neodbočila k nám.

Chtěla jsem vyběhnout na hlavní silnici a mávat, aby si mě všimli, ale paní jsem už nemohla opustit. Byla skoro polovinou těla venku z auta, jak se napínala při kontrakcích a miminko si evidentně razilo cestu na svět. Držela jsem část její váhy, a kdybych chtěla odejít, asi by z auta vypadla.

Převoz sanitkou

Tak jsem ji držela, dýchala jsem s ní a snažila se ji podporovat (i když bych to v tu chvíli potřebovala sama). Ujišťovala jsem ji, že to dobře dopadne. Za pár minut se houkání sanity opět vracelo, napadlo mě, že nás hledají, tak teď to snad už vyjde. Ano, sanita odbočuje do naší ulice a jede přímo k nám.

Zastavila, vystoupil velký muž a hřmotným hlasem zavelel: „Tak si paní nastupte, přece tu nebudete rodit na ulici.“ Nesměle jsem mu řekla, že nevím, jestli paní bude moci sama nastoupit. Chvíli na nás nevěřícně koukal a pak šel pro kolegu do auta a paní uchopili do svých silných paží a doslova ji vytáhli z mého auta. Položili ji na vozík a šoupli do sanitky. Musela jsem pustit její ruku, chladně mi sdělili, že mě nevezmou. Zabouchli dveře, pustili houkačku a vyrazili pryč.

Dulu do sanitky nevzali

Cítila jsem se děsně mizerně, jako zrádce, který ji teď na samý závěr opustil a přenechal dvěma cizím chlapům. Musím co nejrychleji za ní, blesklo mi hlavou. Jen ať mi neujedou. Skočila jsem za volant, otočila auto a vyrazila. Slyšela a viděla jsem sanitu před sebou, ale ouha – semafory! Nemám houkačku, a tak musím čekat. Ale nevzdávám to, jedu za nimi, správným směrem. Další semafory, ksakru!

Pak už jsem sanitu neviděla ani neslyšela, proto jsem stáhla okénka a zastavila u krajnice. Volala jsem na chodce, kudy rychle do porodnice. Ještě pár zákeřných odboček, a už jedu, jsem přímo u brány nemocnice. Když jsem vyjela výtahem k porodnímu sálu, zazvonila jsem a oznámila, že jsem dula té paní, kterou právě přivezli.

Čtěte dále:

Porod jsem nestihla

Paní byla právě po porodu (děťátko se narodilo na chodbě před výtahem) a už se čekalo jen na placentu. Chtělo se mi brečet, ale ona vypadala tak šťastně a krásně, že jsem nabyla dojmu, že když je spokojená, je to tak vlastně dobře. Držely jsme se za ruku a děkovala mi (nevím za co), bylo to moc hezké. Sestra přinesla holčičku a přiložili jsme ji k prsu.

Už jsem si nepřipadala jako zločinec, pochopila jsem, jaká je síla těchto okamžiků a začala jsem se také radovat z krásného zdravého děťátka. Strávily jsme spolu poporodní dobu na sále a pak jsme se rozloučily s tím, že je přijdu druhý den navštívit. Úplně vyčerpaná jsem se vydala k bráně nemocnice, kde jsem zaparkovala auto.

Na kole byla „botička“. Volala jsem na policii, vůbec jsem nechápala, proč mi dali botu, když přede mnou stojí řada aut. Když přijeli, vysvětlili mi, že 20 m od křižovatky se nesmí parkovat a hranice oněch 20 m byla přesně v polovině mého auta. Sdělila jsem, za jakých okolností jsem auto zaparkovala, ale je to vůbec nezajímalo a pokutu jsem dostala.

Šťastná maminka

Návštěva druhý den proběhla v pohodě, paní byla stále spokojená, užívala si miminka a to, že jsme do porodnice nedojely, vůbec nebylo podstatné a hlavně to nedávala za vinu mně. Nejvíce mě pobavil její manžel: „Tak to jste byly vy, ta houkačka co mě ráno probudila, no to je fakt dobrý, ha, ha, ha….“ Tón, jakým to sdělil, se už bohužel nedá popsat.

Výsledný dojem tedy byl dobrý, i když pro mne coby nezkušenou dulu, to byl zážitek téměř odstrašující.

Zkušené kolegyně mi později při supervizi sdělily, že porod zřejmě nabral na rychlosti vlivem jízdy v autě a hlavně – pokud porod pokračuje takovým tempem, je to dobrá známka, že je vše v pořádku, dítě má dobrou polohu a proto vstupuje do porodních cest. Kdyby tomu tak nebylo, porod by se spíše zastavil, dokonce kontrakce by zeslábly či ustaly. To bychom stihly dojet do porodnice a tam by lékaři zjišťovali, proč porod neběží.

Když je ale porod v běhu, je to dobrá známka a v takové situaci jsou nejdůležitější dvě věci: narozené dítě dobře chytit, aby se nezranilo, a pak zahřát, aby neprochladlo. Čili poučení pro příště: nepanikařit, děťátko otřít, dát ho mamince pod svetr na bříško a ještě oba něčím přikrýt. Pupečník není netřeba řešit akutně, to má dost času.

Porod se nedá naplánovat

Tento příběh je ilustrací, že je porod trochu nevyzpytatelný děj, který nelze do detailů naplánovat. Tato paní byla zodpovědná maminka, která chtěla rozhodně rodit v porodnici, pokud možno do bazénu, ale její děťátko to zařídilo úplně jinak.