Magická dvanáctka

Nakonec jsme delegaci rušili, protože přítel dostal nabídku k bydlení v místě konání svatby. Takže honem nové občanky, aby alespoň jeden z nás měl trvalé bydliště v místě našeho spojení v rodinu. A jelikož já bych si ji měnila 2 x- bydliště a pak příjmení, nechal si udělat novou občanku přítel.

Nakonec jsme se dohodli, že náš svatební den bude 12 tého., na 11:30 hodinu. Den před Oním dnem jsem byla u rodičů, poslední sladký svobodný spánek ve svém pelíšku. Bylo mi celkem úzko a nemohla jsem usnout, dokonce to bylo horší než noc před maturitní zkouškou.

Ráno jsem měla budíček už na sedmou, abych ze sebe stihla udělat člověka. V 10 hodin jsem pobíhala jen v bílých punčoškách a stále obhlížela sněhově bílé šaty.

Mám nebo nemám ? Toť otázka….

Přemýšlela jsem do té doby, než přišel můj svědek, tedy svědkyně a rozhodla za mě, že určitě mám. Pak mi pomohla do šatů, zhodnotila make-up, upravila, co se ještě upravit dalo a pomocí štamprlky čehosi příšerného mě celkem úspěšně zbavila trémy a nervozity.

Bylo10:30 a ženich nikde. Já chodila od okna k oknu v bílých svatebních šatech, a opět se o mě pokoušela nervozita. Co když si to přítel rozmyslel? Co když si mě nevezme ? Ta ostuda, když nepřijede. … Ženich nakonec dorazil asi s půlhodinovým zpožděním. Prý jsou na cestě šílený kolony.

Samozřejmě mu nebylo hned odpuštěno, ale on si klekl si přede mne s mou svatební kytičkou a zeptal se mě, jestli s ním opravdu chci žít. Tak to byl pro mě šok, tohle jsem nečekala a červená jsem byla až za ušima. Naštěstí to nikdo přes závoj nepoznal.

Kývla jsem a zamumlala něco na způsob jako že ano a zvedala přítele z kolenou. Pak se ještě ujistil u mých rodičů, jestli jim nevadí, že už nebudu jejich.

Maminka plakala, ale po ujištění, že na mě bude hodný, mu svolení dala. Co jiného měla dělat? Na úřad jsme dojeli s 15 minutovým zpožděním, s panenkou nakřivo, protože nebyl čas ji spravovat a rychlá jízda ve větru na kapotě auta ji ani moc na stabilitě nepřidala.

Na úřadě na nás již čekali a hned, že jdeme pozdě, ale byli milí a oddali nás. Nic jiného jim stejně nezbylo.

Když jsme odcházeli, minula jsem se s jinou nevěstou a v očích jsem viděla možná to, co jsem cítila já. Usmály jsme se na sebe a imaginárně popřáli hodně štěstí.

Pak už byla jenom zábava.

A až hodně později mě zarazilo naše datum. Já se totiž narodila 12tého . Mé děti se obě narodili také 12tého a svatební den jsme měli také 12tého.

Tak doufám, že nám ty 12tky přinesou štěstí v podobě dlouhého společného života.

Jo a propó, 12tého jsme s manželem oslavili páté výročí…

M.Krampotová