Klub těhulek (75): Už nechci rodit jinde než v Belgii

JANA:

Moje milé,

z úterý na středu jsem hodně špatně spala. Ráno jsem se probudila s obrovským oparem (to už je druhý od začátku roku) přímo uprostřed dolního rtu. Bolel a nervíky pracovaly. Na čtvrtek jsem kupodivu spala jako andílek. Ráno jsem byla nervózní, že ani nevím, k čemu mám nervozitu přirovnat.

Bylo deset hodin a patnáct minut a já vzala telefon do rozklepané ruky a řekla si, že zkusím zavolat dříve. Paní doktorka to zvedla hned po prvním zazvonění. Výsledky už měla! Myslela jsem, že mi srdíčko vyskočí z hrudníku. Výsledky z plodové jsou NEGATIVNÍ a miminko je naprosto ZDRAVÉ! A je to chlapeček. Slzičky mi vystřelily asi jako teď, když píšu.

Začala jsem skákat, objímat se s mamčou a venku vysvitlo sluníčko. Nemohu najít ta správná slova, abych popsala, jakou jsem v tu chvíli měla radost. Jsem šťastná, ale zároveň mám ještě trošku strach z velkého ultrazvuku v tomto týdnu. Snad už jsme si všechno špatné vyjedli, jak se říká, a teď už se budeme jen a jen radovat z Tomáška.

Další dny se toho stalo tolik, že vlastně ani nevím, co napsat dřív. V pátek jsem byla s kamarádkou ze střední školy na obědě, pak jsme si ještě trošku zanakupovaly a báječně si popovídaly, jako za starých časů.

Když za námi k rodičům do jižních Čech přijel Jarda, domluvili jsme se, že bychom mohli do kina. Samozřejmě jsme se museli zeptat naší „hlavy rodiny“, zda můžeme. Souhlasil, ale říkal, že se máme vrátit. Zůstal doma s babičkou a i nám zamával, když jsme odjížděli. V kině jsme nebyli dva a půl roku! Vybrali jsme nový český film s názvem Probudím se včera. Příběh byl smyšlený, ale musím říct, že jsem se tak dobře dlouho nezasmála. Tomášek v bříšku předváděl neskutečnou akrobacii, že jsem musela každou chvilku přesednout.

V sobotu jsme vyrazili společně s naším rošťákem a babičkou na výlet do Českého Krumlova. Sluníčko svítilo, byla „tričková“ teplota a my jsme si užívali. Jaroušek běhal od jednoho k druhému, proháněl holoubky na náměstí, házel kameny do řeky a zkoumal všechno, co se dalo. Radostí jen zářil. První oběd venku na zahrádce byl úžasnou tečkou za povedeným výletem. V neděli jsme poprvé grilovali venku na naší zahrádce, já jsem zahradničila a uklízela a kluci vyrazili odpoledne na fotbal.

Včera jsem se nechala ostříhat u své kadeřnice v Praze, pak jsme byli na dlouhé procházce a večer na cvičení v Sokole. Úplně jsem zapomněla, že jsem vám ještě nenapsala, tak to teď napravuji a omlouvám se, pokud je to zmatené, ale lépe to tento týden neumím. 🙂

Příští týden se těším opět u písmenek.

PS: Tento týden jsem myslela na Gábinku, zda už nám bude psát o miminku, či nikoliv. Pokud ne, moc držím palečky, aby vše proběhlo tak, jak má!

Vaše těhulka Janča

MARIE:

Milé ženy,

setkala jsem se se svojí zřejmě budoucí porodní asistentkou Libuškou. Vlastně to není přímo porodní asistentka, ale dula a laktační poradkyně.

Nejprve jsem v jeden den jela na těhotenské cvičení, které vede. Bylo moc příjemné, cvičilo se, ale hlavně se tak nějak meditovalo. Úplně jsem se tam uklidnila, utišila, psychicky si odpočinula. Hned na druhý den jsem se s Libuškou setkala osobně. Vysvětlila jsem jí všechny základní věci, o které mi jde. Chci doprovod k porodu, pomoc při něm i při začátku kojení. Taky chci osobu, která mi kromě mého muže bude oporou při všech mých prosbách a přáních vysílaných ke zdravotníkům, co se průběhu porodu týče. Samozřejmě chci bonding, bez tohoto okamžitého „přivázání“ s děťátkem bych to už ani jinak nechtěla. Matyáška jsem si zabondingovala plně a s holčičkou to chci stejně.

Jedna zásadní věc, kterou si přeji ještě jinak než u prvního porodu, je vlastně takový ambulantní porod. To znamená, že po porodu v porodnici bych chtěla do cca 24 hodin odjet domů. V tomto bodě mě ještě čeká vyjednávání s primářem, ale věřím, že to půjde. Chci se tím vyhnout jednak mému obecnému špatnému spaní v nemocnicích, ale hlavně té nesmyslné drezuře, kterou jsem zažila: co dvě hodiny kojit, nesmět si pomalu děťátko vzít do postele pod výhružkami zalehnutí, vážení před každým kojením a po něm atd. Chci si hned od začátku užívat chvíle s naším miminkem v bezpečí domova s celou rodinou – s mým mužem i s Matyáškem v režimu nám přirozeném.

Libuška byla nadšená a ve všem mě podpoří. Probraly jsme mnoho dalších mateřských, ale i ryze ženských témat. Spíš jsme je nakously a domluvily se, že se ještě do porodu budeme scházet a probereme vše důležité podrobněji. Je spousta věcí, které člověku brání v klidu, v uvolnění, v přijetí sama sebe, a to by při porodu, kde je zapotřebí být v co nejpřirozenějším uvolněném procesu, mělo být naprosto zásadní. Pocítila jsem z toho našeho setkání, že jsem natrefila na člověka, který mi dá možná ještě mnohem víc než to, že mě provede koncem těhotenství, porodem a šestinedělím.

V posledních dnech jako by vše ožilo, sluníčko svítí, ptáci zpívají. Vše se zdá být nějak příjemnější, pozitivnější, veselejší. S Jančou se raduju z toho, že její chlapeček je zdravý jako řípa, a Gábině moc gratuluju k narození Tobyho! A vám všem přeji krásné první jarní dny!

Marie

GÁBINA:

Milé těhulky,

s úsměvem na rtech vám musím oznámit, že už se mezi vás nemohu počítat! V sobotu 10. března se nám narodil Toby!

Posledně jsem si postěžovala na bolest ledvin a probdělé noci. Ve čtvrtek bolest nepřestávala ani během dne a já jsem se v práci omluvila, protože jsem se necítila dobře. Šla jsem si domů na chvíli lehnout. Odpoledne jsem si sjednala schůzku u své praktické lékařky. Má gynekoložka byla zrovna týden na dovolené. Paní doktorka mě prohlídla a doporučila mi rehabilitaci a masáže. Kdo však mohl v tu chvíli tušit, že už žádnou masáž nestihnu!

V noci ze čtvrtka na pátek ve dvě hodiny ráno jsem ucítila, že mi něco teče po noze. Šla jsem tedy do koupelny, a než jsem se tam došla, praskla mi voda… Jak už jsem věděla, znamená to jet do nemocnice. Vzbudila jsem přítele a rozhodli jsme se, že nejdřív zavoláme, jestli je opravdu nutné vyrazit do nemocnice. Neměla jsem totiž žádné bolesti. Nicméně po telefonátu jsme tedy vyrazili. Musím říct, že to byl zvláštní pocit. Jeli jsme v noci prázdným městem a oba si říkali „tak už je to asi tady“. Ale zase tak rychle to nebylo. V nemocnici nám dali jeden z porodních pokojů, kde rozložili lůžko i pro mého přítele a řekli, ať se snažíme trošku vyspat a nabrat trochu sil, protože kontrakce mohou začít každou chvíli. SPÁT??? Jak můžete spát, když se vám honí hlavou tisíc věcí…

Zbytek noci jsem probděla a vždy jen odpovídala sestřičkám, že ještě nic – žádné kontrakce. Srdíčko miminka bylo v pořádku, tak nezbývalo než čekat. A museli jsme čekat ještě hodně dlouho. Strávili jsme v nemocnici celý další den, chodili na procházky po nemocničním areálu, dali si zákusek v kavárně a koukali na DVD. Připadlo mi to až komické. Jsem tu, abych porodila, a místo toho se tu mám jak v hotelu. Protože kontrakce nepřicházely, po domluvě s doktorem jsme se rozhodli porod vyvolat. O půlnoci mi dali jednu pilulku, aby se porod pomalu rozjel a já jsem ještě mohla v noci spát a ráno bychom pokračovali.

I ta jedna pilulka zabrala a ve dvě hodiny ráno začaly kontrakce. Nejdříve se daly snést a já mezi nimi mohla odpočívat. Pak jsem začala chodit po pokoji a skákat na míči. V šest hodin ráno mě vyšetřili a zavedli další pilulku. Pak už mělo vše rychlý spád. Kontrakce byly bolestivé a měla jsem pocit, že nikdy nekončí. Jakmile skončí, nastoupí další.

Když mi chtěla porodní asistentka dát masáž, jen jsem ji okřikla „nesahat“, za což jsem se jí pak omlouvala. 🙂 Řekla mi, že je to normální a má to tak hodně žen.

Byla jsem tak ráda, že můj přítel je tam se mnou, ale vím, že mi nemohl nijak pomoci. Už to, že tam byl, byla pro mě obrovská podpora. Ani nevím, kdy jsem oznámila, že už nemůžu a chci epidurál. V tu chvíli to vypadalo, že by mi Michel ten epidurál píchnul sám, jen aby se mi ulevilo. Anesteziolog dorazil za pár minut. Snažil se mi zavést kanylu, ale nehnout se během kontrakce bylo těžké. Můj přítel měl úplně omačkané ruce od toho, jak jsem ho tiskla.

A pak…, bylo to jako se dostat z pekla do ráje. Lehla jsem si a bolesti ustoupily. Snad ještě nikdy jsem necítila takovou úlevu. Další vyšetření ukázalo, že už jsem otevřená na 8 cm. Teď už jsem mohla jen odpočívat a čekat, až Tobísek sestoupí hlavičkou do porodních cest. Na to čekání vzpomínám s úsměvem. Leželi jsme s přítelem každý na své posteli, mezi námi monitor s tlukotem srdíčka dítěte a celou dobu si povídali.

Když přišel čas na poslední „akci“, abych miminko porodila, byla jsem krásně odpočatá. A během hodiny přišel ten okamžik, na který se nedá zapomenout – když na mě Tobíska položili. Najednou to byl konkrétní človíček a mně připadalo, jako bychom se znali už hodně dlouho. S přítelem jsme oba plakali a nemohli jsme se nabažit koukání na to krásné miminko. Pak jsme strávili hodinu o samotě, jen my tři. Nebylo potřeba velkých zásahů, protože neproběhl nástřih hráze. Takže jsme měli spoustu času užívat si našeho drobečka. Asi po dvou hodinách nás odvezli na náš pokoj, kde už byla připravena postel pro každého z nás. Začala nám další etapa našeho života. Ale o tom až příště.

Vím, že nemůžu prostřednictvím tohoto článku poděkovat až do Belgie. Ale i tak chci napsat, že si hrozně cením té péče, intimity, vstřícnosti. Už nikdy nechci rodit jinde než tam!

Příště na napsanou!

Vaše „extěhulka“ Gábina

Chcete dostávat každý týden obrázek vašeho týdnu těhotenství s podrobným popisem, jak se vyvíjí vaše miminko? A k tomu spousty praktických informací týkajících se aktuálního týdne vašeho vlastního těhotenství?

Stačí se zaregistrovat zde a je to. Každý týden vám ve chránce přistane Zpravodaj Babywebu šitý na míru pro váš týden těhotenství!