Klub těhulek (67): Focení, časovaná bomba a nešika

JANA:

Moje milé,

migréna i nevolnosti jsou pryč. Zato moje nervová soustava dostává občas pěkně zabrat. S hormony je to jako na houpačce. Chvilku se směju a za chvíli bych potřebovala boxovací pytel. Ale nepláču. Při Jarouškovi jsem naopak plakala – u reklam, u zpráv…

Na začátku týdne jsme odvezli manželovo auto po zásahu lupičů do opravny. Týden s Jájínkem bez auta mohl začít. Každý den se něco dělo a já jsem si to užila.

Navštívila nás kamarádka Monča s malou Michalkou z Prahy. Za pár týdnů se budeme znát už tři roky. Když jsme ještě bydleli v Praze a naše dětičky byly malé, trávily jsme spolu hodně času. Na každé setkání se všichni těšíme. Míša s Jájou spolu řádí jako blázniví. Jejich nejoblíbenější hra? Na doktory! 🙂 S doktorským kufříkem, který dostala Michalka od Ježíška, si dokážou hrát hodiny. Následující den přijela kamarádka Monča s Jakubem, která bydlí nedaleko nás. Monča je v těhotenství o pár týdnů přede mnou, ale i tak budou naše druhá dítka jen měsíce od sebe, stejně jako Jája s Kubou. Všechno jsme to probraly a domluvily jsme se, že jen co dokousnu svůj první trimestr, začneme alespoň jednou týdně chodit na těhotenské cvičení.

Na konci týdne nás čekalo to nejdůležitější – focení v ateliéru Fotopromě. Vstávali jsme brzo ráno a jeli do Prahy. Autobusem, metrem a nakonec tramvají. Jaroušek byl v rauši a šťastný, že má změnu. Focení bylo příjemné a vůbec mi nepřišlo, že jsme tam byli tak dlouho. Pan fotograf s paní vizážistkou byli úžasní a odváděli skvělou práci. Však uvidíte! Jen Jajda musel být uplacen lízátkem, aby se šel vyfotit se mnou, darebáček můj milovaný. Potkala jsem se tam s Maruškou, která je velmi příjemná a těším se na společné fotky.

Gábi, Vám děkuji za milé přivítání a škoda, že už nemůžete létat :-). Přeji Vám hezký zbytek těhotenství a jeho konec ať si jen užíváte a ničím se nestresujete.

Za týden se opět těším a hup do února… Jaro je zase o kousek blíž.

Vaše těhulka Janča

MARIE:

Milé maminky,

každé dítě je jiné. Některé věci jsou ovlivnitelné více, některé méně. Faktem ale je, že člověk se narodí s nějakou konkrétní povahou a s tím neuděláme nic.

Můj Matyášek je vtipný, společenský, hovorný, přemýšlivý, občas se sklonem k fantazírování, která mu někdy až způsobuje pocity strachu. Je také trochu jako princezna na hrášku. Má svoji představu, jak se mají věci odehrát, a pokud tak neprobíhají, hned trucuje a pláče. Všimla jsem si už dávno, že když s ním jednám klidně, všechno vysvětluju, dávám sobě i jemu čas na kladení požadavků s mírností a můj projev je pozitivní, docílím kýženého výsledku. Tyši poslechne a dělá to z vlastní vůle.

Můj muž už tolik trpělivosti nemá. A hlavně nemá tolik času jako já. Takže když se spolu vypravují třeba na nákup nebo na procházku beze mě, chce, aby byl malý oblečený rychle, vyčural se a případně si uklidil hračky. Tyši hned s prvním požadavkem začne na truc brečet. Nesnáší rychlé, prudké jednání, které mu nedává možnost přijmout danou okolnost za svou. Takže co udělám já? Začnu mu třeba říkat o tom, že jdou s tátou koupit rybu, že ryby mají domeček ve vodě a pořád se čvachtají jako Matyášek každý večer atd. Jeho to zaujme a už mu nevadí, že jde ven ani úkony s tím spjaté.

Nemyslete si, že jsem ho tím svým „hezčím“ jednáním rozmazlila. Taky si nemyslete, že tátovo jednání hodnotím jako horší – vůbec ne! Naopak, připravuje ho tím na život. On je takový od narození. První půlrok jen brečel. Pořád. Skoro si nevybavuju jinou vzpomínku. Druhý půlrok to bylo lepší, ale taky nic moc. Změnilo se to až v roce, kdy Tyši začal chodit. Záviděla jsem maminkám, co si klábosily s kamarádkami někde na kafču. Dítě nemělo ani dudlík, ani rohlík, ani nespalo, prostě jen leželo nebo sedělo v kočárku a koukalo. Tohle jsem neznala. Můj Matyáš je prostě takový typ, který si nekompromisně hlídá všechny podmínky své spokojenosti.

Tento týden jsem byla po delší době ve zdejším mateřském centru. Bylo tam několik dětí v rozmezí od 2 do 4 let. Tyši si pěkně a klidně hrál. Zajímaly ho hlavně auta. Nechápu, jak ho to může stále bavit – prohlížet si různá auta v knížkách, všechny se je snažit umět pojmenovat, jako třeba traktor s vlečkou či pásový bagr. Z aut si staví řady, jezdí s nimi do tunelu utvořeného z postavené knížky hřbetem nahoru. Mě už by to dávno omrzelo. Vzala jsem si časopis a četla si.

Nemohla jsem si ale nevšimnout, že maminky, které tam měly svoje ratolesti, stále hlídaly, co se děje. Pořád: „Nechoď tam, spadneš, vytáhni si to lízátko z pusy“ a tak dál. Vzpomněla jsem si na knihu Koncept kontinua, kterou jsem si po Tyšiho narození přečetla a která mě naučila se těmhle nesmyslným „hlídačkám“ k mému a Tyšiho prospěchu vyhnout. Co ale ještě víc upoutalo moji pozornost, bylo, že děti neposlouchaly, ale pak hlavně to, že čím matky dětem hrozily (Jestli hned z toho neslezeš, jdeme domů…), se nestalo. Prostě jedna velká nedůslednost. Myslím, že tahle nedůslednost je časovaná bomba a pohroma pro matky do dalších let ve výchově dítěte.

Proč vám to píšu? Ani nevím. Holčička v bříšku zatím žije sama o sobě, poslouchá venkovní zvuky zkreslené tou hradbou děložních blan a množstvím plodové vody, těší se na další nové chutě, když začínám jíst, zkouší si různé pohyby a tím na sebe stále poutá pozornost. Už je asi také předem daná její povaha. Ale co hlavně – teď je to nejsnadnější období ve vztahu matky a dítěte a po narození už to takové nikdy nebude. Užijme si ho!

Marie

GÁBINA:

Milé těhulky,

minulý týden se nic zásadního nedělo. Víkend jsem strávila s kamarádkou a musím říct, že jsme si ho opravu užily. Můj přítel už si určitě říkal, o čem si to pořád povídáme. Holt, nevidíme se tak často a nyní, když jsem těhotná, je rozhodně o čem diskutovat.

Včera jsem absolvovala prohlídku u očního lékaře. Jelikož pracuji s počítačem, je pro mě povinná. Pan doktor zhodnotil, že vidím skvěle. Měl povídavou, a tak jsem v jeho ordinaci byla déle než kdokoli jiný. Vyprávěl mi, jak byl na opeře Rusalka a že je čeština vážně složitý jazyk. Dostali jsme se k dětem, k těhotenstvím jeho ženy, k jeho prvnímu vnoučeti… Myslím, že v čekárně jsem nebyla moc oblíbená. 🙂

Mám trochu problémy se spaním. Pravidelně se budím kolem druhé třetí hodiny ranní, převaluji se, a ne a ne usnout. Zaujmout nějakou normální polohu také není zrovna jednoduché. Nemám totiž moc na výběr, a tak se převaluji z jednoho boku na druhý a čekám, až zaberu. Většinou usnu těsně předtím, než musím vstávat do práce. Asi je to trénink na budoucí vstávání k Tobískovi.

Nevím, jestli to souvisí s těhotenstvím, ale jsem hrozně nešikovná. Vyndávám nádobí z myčky a z rukou mi padají příbory i talíře. Když mi pokladní vrací drobné, sbírám je po podlaze. Prohlížím si v obchodě oblečení a přitom spadne dalších deset ramínek, aniž bych se jich dotkla. Už se ani neobtěžuji dávat si v restauraci ubrousek na klín, stejně večeře skončí na mém rostoucím břiše. Kolegové mi nechtěli svěřit ani krabici se zákusky, protože se báli, že bych je nedonesla do kanceláře pohromadě.

Takže až uslyšíte rachot a rány, pravděpodobně jsem někde kolem vás a zase mi něco padá z rukou…

Mějte se krásně a příště opět na napsanou,

Gábina

Chcete dostávat každý týden obrázek vašeho týdnu těhotenství s podrobným popisem, jak se vyvíjí vaše miminko? A k tomu spousty praktických informací týkajících se aktuálního týdne vašeho vlastního těhotenství?

Stačí se zaregistrovat zde a je to. Každý týden vám ve chránce přistane Zpravodaj Babywebu šitý na míru pro váš týden těhotenství!