Klub těhulek (58): Lživé video a nádherné poporodní pocity

MARIE:

Milé čtenářky,

jsem ráda, že vám můžu napsat, že už se konečně cítím líp a líp! Chřipka i krvácení je minulostí a já nabývám zase nové síly.

Je pravda, že bojuju často s těhotenskou únavou, ale snažím se povinně využívat polední siesty svého malého synka a taky se natáhnout. Nepovede se mi s ním vždy usnout, ale zavřít si oči, poležet si, to má taky svoje.

Cítím se opět tak nějak „funkčně“. Už jsem schopná vařit s chutí, a ne s odporem jako při minulých nevolnostech. Gruntuju byt, jak můžu, při chřipce jsem toho dost zanedbávala. Do toho dodělávám aranže světových vánočních písní, které si u mě objednal jeden vynikající pražský sbor. Koncert se nezadržitelně blíží a už je na čase vše dotáhnout do konce.

Začínám taky zjišťovat, že děťátko bude nějakým způsobem více po mně, na rozdíl od malého Matyáška, který se ukázal být už i v těhotenství po mém muži. Například při něm jsem jedla stále jen těstoviny se zeleninou (nejoblíbenější jídlo mého muže), za to teď jím vlastně velmi podobně jako při normálním stavu. Nevadí mi vůně kávy jako tenkrát, dokonce jsem si ji za poslední týden dvakrát dala. Necítím takové emotivní vlny, ale ty třeba ještě přijdou později. Jsem to víc já. S Tyšínkem jsem se necítila tak nějak „ve své kůži“.

Taky začínám mít dojem, že čekáme holčičku. K mému překvapení, protože jako malá jsem vždy říkala, že budu mít dva syny. Mojí mámě se zdál dokonce sen, ve kterém viděla svého pětiletého vnoučka s asi tříletou holčičkou. Nemusím se asi moc rozepisovat, že podobný sen se jí zdál i při mém prvním těhotenství, a nemýlil se.

Pohlaví se dozvím přibližně za dva týdny. Jsem opravdu netrpělivá, těším se! Obě varianty jsou krásné: v případě kluka budu natěšená, že až jednou oba synové vyrostou, budu se jimi stále obklopovat, hýčkat, s dychtivostí poslouchat jejich názory na všechna možná životní témata… V případě holčičky je zaručeno, že se do ní naprosto zblázní můj muž, ona samozřejmě do něj, jak už to tak bývá, a zažije s ní takové to úzké pouto, co vzniká mezi matkou a synem či otcem a dcerou. Já bych mu to totiž moc přála. Asi si to vše tak trochu naivně maluju, ale baví mě to. Myslím, že období čekání na miminko má být tak trochu i naivní, krásně a snivě naivní…

Marie

GÁBINA:

Milé těhulky,

tak mám za sebou týden zvykání si na to, že v mém bříšku sídlí malý Toby. A pomalu se tedy začínám poohlížet po hračkách a oblečení pro kluky. Můj přítel je nadšený, že bude moci vytáhnout všechny své hračky, ukazoval mi pirátskou loď schovanou ve sklepě u jeho rodičů, také hrad plný rytířů… Už plánuje, jak to všechno rozloží v obýváku a bude si hrát. Myslím, že na tohle hraní se těší Michel více než malý Toby. 🙂

Jako první předvánoční dárek jsem včera dala Michelovi dvě bodyčka na Tobíska s jeho oblíbeným fotbalovým týmem. Musím říct, že byl nadšený. Už mi říkal, že ho do toho oblékne a vyrazí na fotbal. Ale prý to Toby nesmí ušpinit!

O víkendu nás navštívili moji kolegové a exkolegové s dětmi a partnery. Měli jsme tedy doma tři děti a další dvě na cestě. Yana a Mietse (holčičky ve věku 20 a 14 měsíců) si mě vybraly jako kamarádku večera. Vodily mě všude za ruku a úkolovaly mě – většinou povely jako „sednout“ a „hrát si se mnou“. Takže jsme s kolegyňkami probraly těhotenství a vše kolem. Bohužel další těhulka, která je již ve 34. týdnu, má poslední týdny těhotenství opravdu náročné. Ruce i nohy má nateklé, nevejde se do bot a v noci nemůže spát. Doufám, že mně se tyto komplikace vyhnou a do konce těhotenství se budu cítit tak skvěle jako teď.

Pozoruji, že se mi teď opravdu zvětšuje bříško před očima. Dnes si jdeme po práci zaplavat, tak doufám, že se vejdu do plavek a nebudu přitahovat moc pozornosti. Jen mě trochu mrzí, že nemůžu do vířivky, protože to jsem měla jako součást plavání nejraději.

Ještě jsem si vzpomněla: když jsem četla povídání těhulky LIVE! Aničky, které paní doktorka doporučila Femibion, napadlo mne, jak je svět někdy malý. Já jej totiž beru taky! Doporučila mi ho paní doktorka tady v Belgii. Prý je to nejlepší forma kyseliny listové, jakou kdy kdo vymyslel. Alespoň mám dobrý pocit, že posílám něco dobrého malému Tobymu. 🙂

Mějte se krásně a příště zase na napsanou!

Gábina

PŘÍTEL PETRY:

Už nikdy nebudu říkat „to byl porod“!

Na začátku a v průběhu těhotenství (mé přítelkyně) jsem nebyl přesvědčený, zda zvládnu být u porodu. Celkově mi nedělá dobře pohled na trpící lidi a především na mou přítelkyni, která čeká naše miminko. Pár dní před porodem jsem se rozhodl, že se podívám na porod na youtube a to byla chyba. Ne v ten moment, ale za pár dní! Porod na videu byl velmi rychlý a žádné utrpení jsem neviděl.

V den prvních porodních bolestí jsem se vrátil z hokejového utkání a Peťula mi říkala, že má nějaké bolesti – na to jsem moc nereagoval, protože je měla, chudák, skoro celé těhotenství. Před spaním jsem se odvážil zeptat, zda to nemá náhodou intervaly. Odpověď zněla, že ano.

Jelikož jsem byl posilněn videem z předchozího týdne, tak jsem se začal připravovat na zrození svého miminka tím způsobem, že jsem se oholil, připravil věci (skoro vyžehlil), navoněl se a několikrát se zeptal Peťuli, zda se budu naší Gábince líbit. Samozřejmě že jsem se během „svých příprav“ věnoval i jí a ptal se mého miláčka, jak mu je a jak jí mohu pomoci.

V neděli ráno jsem odvezl Peťulu do porodnice a čekal na její telefonát, ten přišel až v podvečer. V průběhu celého dne jsem jí několikrát telefonoval a bohužel jsem věděl, že jí vůbec není dobře a já ji nedokážu pomoci – to jsem ale ještě nevěděl, jak hrozné to bude!

Do porodnice jsem přijel večer ve 20 hodin. Vím, že prvními otázkami jsem ji hodně otravoval, protože se snažila bolestivé kontrakce schovávat, ale jelikož ji znám, tak jsem věděl, že musím mlčet. Byla nevyspalá, a to nejhorší ji teprve čekalo. Mlčky jsem se snažil fotit zajímavé události z porodu a doufal v rychlejší průběh. To mě bohužel rychle přešlo, protože přišel pan primář, podíval se na Peťulu a prohlásil: „Takhle jste si ten porod asi nepředstavovala, co?“ Ani já ne, hlavně potom, co jsem viděl to „ulhané“ video!

Okolnosti prostě nepomáhaly rychlému průběhu, epidural nezabral (což se jim snad nikdy nestalo – možná prý uvolnil porodní cesty), takže jsem pořád jen stál jak mastný sloup a čekal na tzv. „8“, která dlouho nepřicházela.

V něčem to video opravdu nelhalo – samotný porod byl neuvěřitelně rychlý. V ten okamžik, kdy Peťula tlačila, jsem nepochopil, kde – po dvou neprospaných nocích a velkých bolestech – vzala tu sílu a dokonale tlačila naši malou ven. Myslím, že to bylo na tři kontrakce – a malá už plakala. Chtělo se mi brečet, ale musel jsem se soustředit na focení Gábinky a kontrolování, zda se s ní zachází, jak má (jako kdybych věděl, jak se s ní má zacházet :-)).

Když jsem poté viděl, jak je Peťula po tak dlouhém boji šťastná, tak vím, že to za to stálo a že jsem jí možná trošinku pomohl svou přítomností! Jsem moc rád, že jsem tam byl, že jsme si vybrali porodnici Hořovice a že vše dopadlo výborně (když pominu dobu trvání)…

Novopečený tatínek

PETRA:

Milé maminky, těhulky a snažilky,

Konečně jsme se dočkali, máme naši holčičku u sebe a musím říct, že jsem snad ještě nezažila krásnější pocity.

A jak to vše probíhalo? V pátek na poslední kontrole den po termínu mi doktor řekl, že to na porod vůbec nevypadá, a určil krajní termín, kdy bychom ho vyvolávali.

Druhý den ráno jsme s přítelem umyli okna a odpoledne vyrazili na procházku, při které mě dost bolelo bříško. Lehla jsem si a večer od osmi začala pozorovat, že je to bolení pravidelné po dvaceti minutách. Celou noc bolesti sílily, ale já chtěla čekat, až to bude po pěti minutách. Asi od půlnoci to bylo po 6–7 minutách. Ráno jsme se rozhodli jet do porodnice, protože už jsem byla i dost nevyspalá a unavená.

V porodnici byl ale nález špatný, protože jsem se neotvírala, a uložili mě na gynekologii. To už ale byly bolesti po třech až pěti minutách a tak to trvalo celý den. Při každém dalším monitoru a kontrole, kdy jsem byla otevřená na špičku prstu, jsem byla čím dál víc unavená. V osm večer jsem pak šla na porodní sál s nálezem na jeden prst. Přítel byl na sále se mnou, musel se ale cítit asi bezbranně, protože mi nebylo jak pomoci, mohla jsem jen ležet a prodýchávat. Přesto jsem ale věděla, že je tam se mnou a že mi kdykoliv pomůže.

Požádala jsem o epidural, který mi ale bohužel na bolest nepomohl, jediné čemu pomohl, bylo, že jsem se konečně začala otevírat. Naši krásnou Gabrielku jsem nakonec porodila v 5:56 ráno. Celou noc jsem si v duchu přísahala, že už nikdy žádné miminko chtít nebudu, ale ve chvíli, kdy mi holčičku položili na bříško, jsem na vše zapomněla. V tu chvíli jsem byla absolutně šťastná a všechno ostatní bylo úplně jedno. Malá se dokonce hned krásně přisála. Na sále nás potom nechali v klidu ještě další dvě hodiny, kdy jsme se jen dívali na naši plačící holčičku a všechny ty nádherné pocity si společně užívali.

Na ty dlouhé a nekonečné bolesti už jsem zapomněla. Jsem strašně ráda, že tam se mnou přítel byl, moc mi pomáhalo cítit to, že v tom nejsem sama, a při tlačení, když mě držel, jsem měla najednou spoustu sil. Ke všemu nám hodně pomohly všechny ty kurzy, které jsme absolvovali, protože jsme přesně věděli, co máme čekat. Při tlačení jsem neměla vůbec žádný problém, protože jsem to měla krásně natrénované z plavání.

A jak probíhal pobyt v porodnici a první dny doma? O tom zase někdy příště :-).

Vaše Petra

Chcete dostávat každý týden obrázek vašeho týdnu těhotenství s podrobným popisem, jak se vyvíjí vaše miminko? A k tomu spousty praktických informací týkajících se aktuálního týdne vašeho vlastního těhotenství?

Stačí se zaregistrovat zde a je to. Každý týden vám ve chránce přistane Zpravodaj Babywebu šitý na míru pro váš týden těhotenství!