Klub těhulek (128): Kdopak se to loudá?
Obě naše těhulky na něco čekají. Markéta, která právě vstupuje do čtyřicátého týdne těhotenství, se už nemůže dočkat porodu. Pro Máru je porod zatím daleko, ale co ji opravdu trápí, je opožděné jaro a absence tepla. To ale není sama, že?
Zdroj: archiv redakce
S TĚHULKAMI SI MŮŽETE POPOVÍDAT NA DISKUZNÍM FÓRU KLUBU TĚHULEK.
Všechny moc zdravím,
tak… a už mě to nebaví. Mám ráda zimu, někde na horách v teplé chatce a hrnkem horké čokolády. Jenže tohle už je příliš. Jen díky Velikonocům jsem ze dveří sundala zimní věnec od Vánoc a vyrobila si jarní. Jinak bych asi ani příchod jara nezaregistrovala. Je to neskutečně únavné a otravné. Tak moc se těším, až bude sluníčko a jen trochu větší teplo, i když by možná stačilo, kdyby přestalo sněžit. Tohle je pro mě opravdu velmi pesimistické. Jakmile bude trochu lépe, vylezu na zahrádku, udělám vše, co je potřeba a konečně si nasázím zeleninu a kytičky, ať to tu máme hezké a já mám na podzim co zavařit Sebíkovi. V létě vytáhnu deku a budeme se Sebim pokud možno co nejvíce venku. Už jsem si dokonce vytvořila seznam, co vše se pak dá s kočárkem podnikat, hlavně ať nesedíme doma, to bych opravdu nechtěla.
Četla jsem si článek druhé Markéty a její situaci s dotěrnými tazateli jí vůbec nezávidím. Tady platí pravidlo „všeho moc škodí“. Ona je můj přesný opak. Teda ne přímo ona ale její okolí. Moje část rodiny se zajímá, když mě vidí nebo spolu náhodou telefonujeme. Ale že by mi někdo jen tak zavolal, jak se mám a co mimčo, to ne. A z manželovy rodiny není zájem o mě a o Sebíka naprosto žádný. Dlouho mě to trápilo a bylo vidět, že i manžela, ale už jsem se s tím smířila a beru to tak. Ale trvalo mi to opravdu dlouho. A to ani nebudu psát, že bydlí doslova pár metrů od nás. Strašnou dobu jsem se kvůli tomu trápila, kolik nocí a dní jsem probrečela. Ale prostě je musím brát takové, jací jsou. Už tolikrát jsem o tom chtěla napsat a aspoň se malinko vypovídat, ale vždy mě to tak bolelo, že to prostě nešlo. Teď jsem si ale uvědomila, že jediné, na čem mi opravdu záleží, je Seba a moje nová rodina, kterou spolu my tři vytvoříme. Už jsem přeci velká holka, a když někdo nemá zájem, nemůžu ho do toho nutit ani to po něm vyžadovat.
Dala jsem se plně do šití a už mám pro Sebíka plno věcí, z kterých mám opravdu radost. Stále se zlepšuji a jsem na sebe hrdá. A kolik toho je ještě přede mnou. Jen příští prcek musí být holčička. Takových neskutečně krásných a roztomilých věcí, co se na ně dá šít. No uvidíme. Těhotenství mě celkově nebaví a dost mě vysiluje, takže uvidíme, zda budu jednou mít znovu odvahu se do toho pustit.
Psychicky se cítím skvěle, ale fyzicky to začíná být velmi náročné. Cestování je pro mě vyčerpávající. Jen sedět půl hodiny ve stejné poloze v tramvaji či autě, hodinu běhat po obchodě nebo jen procházka se psem mě zničí. Bolest zad se někdy nedá vydržet a do toho se poslední dobou přidala bolavá žebra. Jediné, co pomáhá, je to zaspat. Ale všeho všudy to jsou teď jediné neduhy, co mě trápí. A to se pro toho vymodleného drobečka vydržet dá.
Teď jsem si uvědomila, že je vlastně Velikonoční pondělí. U nás se tyto svátky nijak neslaví. Až na ten věneček na dveřích a ozdobeného osení, co jsem neprodala v práci, by to u nás velikonočně nevypadalo. Tak jdu vytáhnout psa na procházku a snad najdeme pár mladých kopřiv a udělám aspoň nádivku a upeču beránka, aby se neřeklo.
Moc se těším na příští článek, doufám, že už bude více jarní.
A hlavně Markétce přeji hodně moc sil. A přeji jí jen to nejlepší a hlavně krásné, hodné a zdravé miminko.
Mára
Ahoj těhulky,
tento týden jsem hodně surfovala na internetu, docela dost odpočívala a hlavně jsem až paranoidně sledovala každé píchnutí v břiše, jestli už to náhodou není právě to píchnutí, které by znamenalo začátek porodu.
Týden pro mě ale opět začal kontrolou u paní doktorky, která nás zase zkontrolovala a ujistila mě, že vše je naprosto v pořádku a na porod to určitě ještě nevypadá. Byla jsem dost zklamaná. Je toho totiž na mě už celkem dost. Navíc v posledních dnech jsem dost unavená, mrzutá, nepříjemná na všechny a nejvíc na Lukáše, i když ten vůbec za nic nemůže, naopak je naprosto úžasný, ale jednoduše řečeno chci to už mít všechno za sebou a v náručí držet své miminko.
Tím, jak jsem ze všeho unavená a mrzutá, si také uvědomuji, že jsem hrozně ráda, že se nám s Lukášem, i když tak trochu omylem, povedlo miminko tak brzy. Nedokážu si totiž představit být těhotná třeba ve třiceti, natož ve čtyřiceti a výš. Ženy, které se takto rozhodnou a jdou do těhotenství a následně do mateřství v tomto věku, naprosto obdivuji. Nechápu, jak můžou zvládat ranní nevolnosti, bolesti zad, prsou, tu neuvěřitelnou únavu ze začátku i ke konci těhotenství a vlastně všechny tyto neduhy, které jsou s těhotenstvím úzce spjaty, když já ve dvaceti letech z toho už ke konci skoro šílím a moc to nezvládám. Jsou to opravdu statečné ženy a já tak trochu hysterická těhulka, která si pořád na něco stěžuje. Přitom by těhotenství ve dvaceti určitě mělo být snadnější než ve čtyřiceti.
Všechna tahle únava také vedla k tomu, že jsem si na internetu začala vyhledávat diskuze o tom, jak urychlit příchod porodu. Termín už mám 4. dubna, a tak jsem i něco vyzkoušela. Určitě nikoho z vás nepřekvapí, že teplá vana, skákání na míči, vytírání podlahy a ani sex vůbec nezabraly a miminku se prostě ven do teď nechtělo. Tak jsem se všemi urychlovacími skončila a řekla si, že to prostě nechám na miminku, kdy se mu bude chtít ven a nebudu ho z bříška už nijak vyhánět. Nejspíš je mu v bříšku zatím dobře a tak ať si tam zůstane, jak dlouho chce, vždyť já se ho jednou dočkám.
A i když jsem si sama pro sebe udělala tuto úmluvu, tak se stejně neudržím a u každého z poslíčků se kouknu na hodinky. Co kdyby náhodou další přišel za dvacet minut a po něm další stejně tak… Tomu se už ale do porodu asi nevyhnu, prostě se hrozně těším a jsem strašně netrpělivá.
V příštím článku vám napíšu o tom, jak proběhly Velikonoce, které s Lukášem poprvé prožijeme v našem bytečku samotní a možná už i o tom, jaký byl můj porod.
Tak pěkné dny bez jelit od pomlázek…
Markéta
