Klub těhulek (120): Holka nebo kluk?

S NAŠIMI TĚHULKAMI SI MŮŽETE POPOVÍDAT NA DISKUZNÍM FÓRU KLUBU TĚHULEK.

Ahojky všem,
Tak to vše dobře dopadlo. Konečně se opět začínám dávat do klidu a zbytečně se nestresovat.

U zubaře proběhly ještě tři návštěvy a dnes by nikdo nepoznal, že mám první zub falešný. Ale bohužel jsem byla upozorněna, že tento zub není určený ke kousání, ale jen abych neměla díru mezi zuby. Takže to chce hodně opatrnosti a cviku. Ale i tak jsem za to ráda. Další návštěva u zubaře mě čeká až po porodu.

Návštěva u doktora-gynekologa byla celkem rychlá. Vynadal mi, že jsem mu o zánětu ledvin neřekla hned. Jenže já na ledviny trpím už více jak 9 let, proto mi to připadá přirozené a moc sem to už neřešila. Ihned jsem dostala nemocenskou a poslal mě na vyšetření do porodnice. Takže si teď budu více užívat klidu. Konečně začnu dělat věci, na které se chystám už dlouhou dobu. Dnes si jdu třeba vyzvednout od jedné paní žitný kvásek na pečení domácího chleba, mám i přesné instrukce, jak ho udržet při životě. A konečně vytáhnu ten zaprášený šicí troj a naučím se na něm. Mám staženo a vyhledáno plno návodů a střihů. Ušiji Zrníčku mantinel do postýlky, kapsář, tašku na přebalování a plno jiných vychytávek. Zdokonalím se v háčkování a kromě dvou dek, co už mám téměř hotové, se pustím i do složitějších hraček, aplikací na oblečení a třeba i do klipsu na dudlík. Je toho snad bambilion, čemu se chci věnovat, také tu mám někde začatý košík na pletení z papíru… Miluji, když si můžu vše vyrobit sama, i když to není dokonalé, a být na sebe náležitě hrdá.

O víkendu jsme jeli popřát babičce k narozeninám. Byli tam i moji bratranci. Jeden má čtyřletou a nejroztomilejší holčičku na světě a druhý osmitýdenní princeznu. S jejich ženami jsme vytvořily dokonalý babinec s tématy, jako jsou pleny, kočárky a problémy v těhotenství… Bylo to perfektní. Nemůžu se dočkat, až náš malý bude jezdit s námi.

Jinak už máme vybrané jméno pro Zrníčko. Ale to prozradím, až budeme po druhém screeningu, abych měla větší jistotu, že to bude opravdu kluk. Mám už veškerou výbavu, takže zbývá jen vybrat kočárek a budu v klidu jen odpočívat a těšit se… Pokojíček už mám celý hotový a je moc krásný, všude jsou buď letadla, nebo zvířátka – to aby měl na výběr, zda chce být podle tatínka pilot nebo na přání maminky veterinář, jiné možnosti nemá.

Budu se těšit zase na příští týden.

Mára

Markéta je právě ve 19. týdnu těhotenství. Přečtěte si více o vývoji plodu a těhotenských změnách v tomto týdnu.

Ahoj těhulky,
tento týden jsem byla u paní doktorky na ultrazvuku. Vše naštěstí dopadlo dobře, tedy až na to, že s Lukášem po této návštěvě absolutně nevíme, jestli čekáme Lukáška nebo Šárinku.

Začátkem týdne jsem ale nejprve začala přemýšlet o tom, jak vůbec budeme naše dítě s Lukášem vychovávat. Tím, jak celá Lukášova rodina bydlí v jedné vesnici, mám celkem obraz o tom, jak vychovává svoje děti Lukášův bratr a jeho přítelkyně, a hlavně také vidím, jak Lukášova mamka tyto děti strašně rozmazluje.

První vnouče, které Lukášovi rodiče měli, je Natálka. Lukášova mamka měla tři kluky a žádnou holčičku, a tak se dost upnula na Natálku. Hodně ji rozmazlila a nikdo na ni v přítomnosti tchyně nemůže ani zvýšit hlas, a to pomalu ani její rodiče. Natálka má u babičky s dědou dovoleno naprosto vše a dost toho využívá. Dělá si tam, co chce, vulgárně nadává všem, kteří neskáčí tak, jak ona píská, mlátí nás, kouše a hází s věcmi, a to třeba jen tak pro radost, no prostě si tam dělá to, co ji napadne, a babička s dědou to nijak neřeší. Tím, že to dělá u babičky, si myslí, že to může dělat všude. Skoro v šesti letech na ni platí jen její otec, a to jen v době, kdy je Natálka doma, což vlastně tak často nebývá.

Proč ale píšu o Natálce? Díky ní jsem totiž pochopila, že bez občasného plácnutí po prdelce se to ve výchově dětí asi neobejde. Nedokážu si totiž představit, že bych jen tak přešla to, že moje dítě sprostě nadává nebo dokonce ubližuje mně, své babičce nebo sourozenci. Myslím, že když se to nepodchytí včas, tak může dojít až k něčemu takovému jako u Natálky. Ale pořád nějak nevím. Příčí se mi fakt, že bych měla někdy uhodit malé dítě, i když u Natálky i mně už párkrát přetekly nervy a dostala ode mě, ale bouchnout své dítě, to nevím. Zajímal by mě váš názor. Plácnout dítě preventivně, nebo až když už to bude neúnosné jako v Natálčině případě? Napište mi prosím do diskuze.

Z přemýšlení o tom, jak budeme vychovávat své dítě, mě vytrhla ve čtvrtek paní doktorka, u které jsme byli na kontrole a na velkém ultrazvuku. Všechna vyšetření dopadla celkem dobře. Sice nám chybělo trochu železa, to ale paní doktorka vyřešila předepsáním vitaminů. Taky už mě několik týdnů trápí tvrdnutí bříška, a tak paní doktorka kromě normálního ultrazvuku udělala i ultrazvuk zevnitř. Naštěstí zjistila, že je vše v pořádku a já jsem naprosto uzavřená. Doporučila mi být v klidu a pozvala si nás za čtrnáct dní na kontrolu, prý pro jistotu. Co nás ale s Lukášem překvapilo, bylo to, že paní doktorka si vůbec nemyslí, že miminko, co roste v mém bříšku, by mohl být kluk. Prý si spíš myslí, že je to holka a kluk by to byl pouze v případě, že by měl pytlík na bříšku a schovaný pod pupeční šňůrou, a to se jí prý nezdá. Pro mě a pro Lukáše to tedy znamená veliké překvápko u porodu. Pro mě navíc ale dvojitou práci, a to proto, že musím vyprat ještě alespoň pár růžových věciček. To proto, aby případně mohla Šárinka z porodnice domů přijet jako opravdová holčička.

Tak příští týden ahoj
Markéta

Markéta je právě ve 31. týdnu těhotenství. Přečtěte si více o vývoji plodu a těhotenských změnách v tomto týdnu.

Zdravím všechny čtenáře Babywebu,
týden utekl jako voda a já jsem pořád nejšťastnější máma na světě. Vítek je den ode dne báječnější, Jára se ke všemu postavil jako chlap a zvládá úplně vše a babičky a děda jsou z malého neskutečně nadšení.

Minulý článek jsem zakončila tím, že jsem Vám pověděla, jak mi malého přivezli kolem osmé hodiny. Těch pár hodin po porodu do té doby, než mi Vítka přivezli, si pamatuju jen mlhavě. Co si ale pamatuju přesně, je takový zvláštní pocit. Byla jsem neskutečně šťastná, že se o něj pár hodin starali na dětském oddělení. Byla jsem totiž úplně mimo, vyčerpaná a neschopná se pohnout, a nedokážu si představit, že by třeba začal plakat. Možná to zní hrozně, ale takhle to bylo lepší pro oba. Já se za těch pár hodin dala trochu „do kupy“ a pak, když mi ho přivezli, jsem se mu mohla plně věnovat.

V porodnici to šlo jako na běžícím pásu. Kontrola ženských lékařů jednou denně, kontrola dětských dvakrát. V mezičase nás sestřičky učily přebalovat, oblékat, koupat. Nějaké zkušenosti jsem měla, ale s vlastním děťátkem je to jiné. Navíc mi ten náš drobek přišel tak maličký a drobný, že jsem se i trochu bála, abych mu nějak neublížila. Ale stačil jeden den a z nás se stali parťáci, kteří si rozumí i beze slov. Jelikož jsme byli oba v pořádku, slíbila nám paní doktorka, samozřejmě pokud se nic nestane, že bychom mohli třetí den jít domů. Abychom ale mohli odejít domů, museli jsme splnit tři důležité úkoly. Úspěšně se poprat s kojením, začít přibírat na váze a dokázat „plnit“ plenky. Jedno souvisí s druhým a druhé se třetím. Ale protože je Vítek šikula, vše se nám podařilo na jedničku.

U Vítka se sice druhý den objevila žloutenka, ale poslední noc strávil pod modrým světlem a ráno už byl jako z alabastru. Ohledně kojení se zpočátku vyskytl menší problém. Ale ujala se nás báječná sestřička a ukázala nám, jak se kojí s „kloboučkem“. Je to takový silikonový klobouček, díky kterému si mimčo dokáže vytáhnout bradavku tak, aby dobře pilo. Takže já se naučila přikládat klobouček, Vítek se naučil pít… a bylo vyhráno. Váhu jsme zapisovali a předávali ke kontrole sestřičce i plenky jsme plnili statečně. V sobotu ráno tak nic nebránilo tomu, aby si pro nás Jára přijel.

Doma na nás čekal malý uvítací výbor. Moje mamka s taťkou nás doma vítali s kytkou a foťákem v ruce. Vítka cesta autem uspala, takže jsme ho doma prvně uložili do postýlky a zvládli si dát kafčo a čaj. Mamka byla tak zlatá a přivezla mi navařené jídlo na první dny. Moc mi to pomohlo a my tak měli čas na to, abychom se doma naučili být ve třech. Další překvapení na mě čekalo od taťky. Dostala jsem krásný šperk ve tvaru srdíčka. Byla to nádherná chvilka, když mě tatín objal. Přestože mám teď své vlastní dítě, dítětem svých rodičů budu napořád a pevné objetí, takové jako umí jen táta, je pořád paráda.

No a od té doby jsou si dny podobné, ale přesto je každý jiný. Kojíme, přebalujeme a spíme. Jára si vzal po víkendu dovolenou, takže s námi byl čtyři dny doma. Během prvních dvou dnů si osvojil úplně vše, co bylo potřeba. Dokonce jsem si z něj dělala legraci, že kdyby měl prsa, ani mě nepotřebuje. Od středy do pátku za námi pak jezdila moje mamka. A v pátek pak přijela i druhá mamka a neteř Anička. Po kojení a přebalení mívá Vítek svých deset minut, kdy je čilý a zjišťuje k čemu má oči. Tyhle chvilky jsou krásné. Střídáme se s Járou a oba si to užíváme a dokola ho pusinkujeme a hladíme.

Začátkem týdne se na nás byla podívat dětská paní doktorka. Vše je v pořádku a Vítek je krásné mimčo.

Taky za sebou máme první probdělou noc. Přihlásily se totiž o slovo prdíky. Na rovinu vám přiznám, že jsem tu noc byla zoufalá. Dokonce jsem si i pobrečela. Ten pocit, že mu nemůžu nijak pomoc, a on pláče a pláče. To byl děs. Ale nějak jsme to zvládli a nad ránem, zřejmě vyčerpáním, všichni tři usnuli. Od té doby piju fenyklový čaj, dvě lžičky dávám Vítkovi a snažíme se prdíky vyhnat lehkým cvičením s nožkama. Zatím to funguje.

Všem přeji krásné dny. Minimálně takové, jako mám já se svým synem.
Zdraví Gábina a Vítek