Klub těhulek (119): Jak nemá vypadat přirozený porod

S NAŠIMI TĚHULKAMI SI MŮŽETE POPOVÍDAT NA DISKUZNÍM FÓRU KLUBU TĚHULEK.

Ahoj těhulky,

Dovolená byla fajn, teď mi opravdu chybí to teplo a sluníčko. Let domů byl otřesný, 15 hodin v letadle a k tomu 7 hodin okolo transferů a čekání. V letadle mi bylo hodně zle z turbulencí. Přijela jsem domů naprosto vyřízená. Takže jsem se zařekla, že minimálně rok chci letadlo vidět jen z pevné země. Manžel mě naštěstí vyzvedl na letišti. I když bydlíme asi od letiště asi 10 minut, nedovedla jsem si představit, že budu kufry tahat sněhem sama.

Možná díky teplotnímu rozdílu a vyčerpanosti jsem hned druhý den dostala velké horečky. Poctivě jsem dva dny prospala a nyní je mi už dobře. Zvládla jsem to bez léků jen s čajem a klidovým režimem.

Celkově se ale necítím dobře. Pořád mě trápí můj chronický zánět ledvin. Odejít ven na delší dobu pro mě neexistuje. Trasa pochůzek se orientuje podle možnosti mít si kam odskočit. Neustále musím chodit čurat, přichází to z ničeho nic… Taky jste měla některá takové problémy? Vím, že to je normální a k těhotenství to patří, ale to opravdu chodíte na záchod každou půlhodinu, někdy i častěji? Napište mi do diskuze. V noci nemůžu spát. Koukám do stropu do dvou do rána i déle, několikrát v noci na záchod a od 6 ráno zase nemůžu usnout. Mé stavy naprosté a zoufalé únavy se úplně obrátily na stav plné bdělosti. Sice jsem unavená, ale spát nedokážu. Manžel je ze mě na nervy, jelikož někdy vstává do práce i ve 4 ráno a to já teprve usínám.

A aby toho všeho tento týden nebylo málo, o víkendu jsem si urazila zub. Při mém štěstí jedničku. Jsem psychicky na dně. Nedokážu se usmívat, mluvit, nic. A to jsem si říkala, jak si těhotenství konečně začínám užívat. Ráno jsem byla na první z mnoha operací, které budu muset podstoupit, jelikož jsem si ho zlomila opravdu nešikovně. Naštěstí to moc už nebolí, ale díky nevolnostem z pachů u zubaře to chudák pan doktor se mnou nemá jednoduché. K tomu všemu nemůžu na rentgen, proto až se mi odstraní veškeré úlomky z dásně, dostanu jen provizorní zub a až po porodu bude následovat oprava konečná. Někde jsem ale četla, že rentgen u zubaře až tak nevadí, nemáte někdo zkušenost? Napište mi. Nechtěla bych Zrníčku ublížit, ale zase vím, jak by se vše ulehčilo… ach jo… taky to mohlo počkat…

Takže tento týden pro mě byl jak náročný, tak i bolestivý a psychicky nezvladatelný. Hned zítra se chystám ke gynekologovi. Uvidím, co mi na to všechno řekne. Držte mi všichni palce, ať to zvládnu.

A nakonec veselá zpráva: moc GRATULUJI Gábince k vysněnému Vítkovi. Myslela jsem na ně každý den. Moc jí to přeji a ve skrytu duše závidím, taky už bych naše Zrníčko měla ráda u sebe. Musí to být neuvěřitelně nádherný pocit. Hlavně ať jsou oba zdraví a spokojení.

Vaše Mára

Markéta je právě ve 18. týdnu těhotenství. Přečtěte si více o vývoji plodu a těhotenských změnách v tomto týdnu.

Ahoj těhulky,

tentokrát svůj článek nezačínám shrnutím celého týdne, ale velikou gratulací Gábině, která konečně po dlouhém čekání opustila řady těhulek a připojila se k hrdým maminkám. Přeji jí i malému Vítkovi hlavně zdraví a spoustu, spoustu lásky. Také přeji Gábině, aby jí Vítek dělal jen samou radost a ve dnech, kdy ji bude trošku zlobit, jak to ostatně dělají všechny děti, měla pevné nervy. Tak ať jste hlavně brzy doma a opravdu vše nej…

Tak a teď k mému týdnu, sice nebyl tak úžasný jako ten Gábinin, ale i tak jsem si ho celkem užila. V úterý jsem totiž byla opět na focení pro Babyweb.cz. Byl to opět obrovský zážitek. Vždy si totiž připadám skoro jako opravdová modelka. Paní vizážistka se o mě perfektně postarala. Skvěle mě nalíčila a učesala a dokonce jsme si i dobře popovídaly. Se slečnou fotografkou jsme si taky moc dobře rozuměly. Je opravdu vidět, že ve Fotopromě jsou naprostí profesionálové a bez jejich pomoci bych určitě neměla ani z poloviny tak pěkné fotky, jaké jsou vidět na webu. Natož tak úžasnou památku na své první těhotenství. Také paní redaktorka byla super, po focení jsme měly stejnou cestu, a tak mi ve chvíli, kdy jsme projížděly Prahou, ukázala z tramvaje památky. Moc jim všem děkuji a těším se na další příjemné setkání.

Další z příjemných zážitků bylo to, když jsem v úterý přijela z Prahy domů. Všude byl sice neuvěřitelný nepořádek, dokonce nebyla ani ustlaná postel, ale co bylo krásné, uklizené a hlavně hotové byl pokojíček pro Lukáška. Sice v něm ještě není nastěhovaný skoro žádný nábytek, tedy až na dvě malé skříňky, je ale vymalovaný krásnou světle zelenou a dokonce jsou na stropě nalepené hvězdičky a po stěnách rybičky a další obrázky z moře. Trochu Lukáše podezřívám, že na to nalepování a koupení všech těch dětských tapet si přizval švagrovou, ale budiž mu tato malá lež odpuštěna, protože celý pokojíček opravdu vypadá kouzelně a já se moc těším, až ho konečně uvidí i malý Lukášek.

Příští týden vám napíšu, jaká byla návštěva u paní doktorky. Máme jít na ultrazvuk, tak jsem zvědavá, o kolik jsme opět vyrostli a jestli jsme pořád o týden větší, jak nám řekli v nemocnici. U ultrazvuku s námi bude i Lukáš, tak uvidíme, co bude na Lukáška říkat. Také se s Lukášem konečně koukneme do nějakého dětského obchodu. Teda ne jen do jednoho, ale Lukáše nechávám v přesvědčení, že to jen jeden bude, jinak by se mnou ani nejel.

Poslední věc, na kterou jsem si ještě teď vzpomněla, je to, že jsem tento týden konečně začala Lukáškovi psát památníček. Co všechno jsme vyplnili a jaké fotky nalepili, vám ale napíšu až příště.

Tak krásný týden! Markéta

Markéta je právě ve 30. týdnu těhotenství. Přečtěte si více o vývoji plodu a těhotenských změnách v tomto týdnu.

Vážení a milí čtenáři,

dovolte mi ještě jednou, tentokrát slavnostněji, Vám všem oznámit, že dne 23. 1. se ve 02:20 hod. narodil náš syn Vítek. Vážil 3920 gramů a měřil 50 cm. Tyto řádky píšu již z domova, pustili nás po třech dnech, protože jsme byli oba v naprostém pořádku. Ale vezmeme to pěkně popořádku…

Minulé pondělí nás opět čekala kontrola v porodnici. Paní doktorka i Jaruška byly spokojené, prý je vše tak, jak má být. Paní doktorka udělala opět Hamiltona s tím, že je to opravdu naposled, a že se možná uvidíme ještě tu noc. Tu noc jsem do porodnice sice nejela, ale i přesto mě čekala bezesná noc. Dostavili se poslíčkové, na které nezabíralo nic. Sprcha, procházky po bytě, prohlížení kuchařky, televize… prostě nic. V úterý jsem doma polehávala doslova jako lemra. Poslíčkové se mnou byly pořád, takže jsem nemohla dohnat ani spaní. Odpoledne se ale něco změnilo. I bez hodinek se mi zdálo, že jsou kontrakce celkem pravidelné a změna se neděla, ani když jsem se šla projít nebo osprchovat. Když pak navečer dorazil domů Jára, celý den jsem mu vyprávěla. Na večer jsem se rozhodla, že si zkusím psát, jak dlouho kontrakce trvají a jaké jsou mezi nimi pauzy. Po hodině jsem volala rovnou Jarušce, protože pauzy mezi kontrakcemi byly kratší než pět minut.

Následovala cesta do porodnice, rychlá prohlídka a telefonát rodičům, že nás tentokrát už domů nepošlou. Jaruška nás s Járou odvedla do porodního pokoje a domluvili jsme se, že kolem půlnoci dorazí paní doktorka a budeme rodit.

Abych Vám řekla pravdu, některé chvíle se mi v té noci ztrácejí. Doba do půlnoci utekla celkem rychle, kontrakce byly silnější, pauzy mezi nimi kratší. Jára se mnou byl po celou dobu. Ruku v ruce jsme spolu přecházeli po pokoji a dýchali. Paní doktorka dorazila ještě před půlnocí, takže pak to nabralo rychlejší spád. Podle prohlídky bylo vše připraveno, takže mi paní doktorka „píchla“ vodu, aby se porod rozjel. V tu dobu už byli nejbližší informování o tom, že se po půlnoci Vítek narodí. Járovo mamka čekala na telefonu, moji rodiče na patře, kde jsme rodili.

Vždycky jsem na web psala pocity takové, jaké opravdu jsou. Nebudu to měnit ani tentokrát. Nebyla to procházka růžovým sadem. Nejprve se trochu nechtělo Vítkovi a pak jsem začala stávkovat já. Na rovinu přiznávám, že jsem panikařila, nevěděla, co dělat, a taky trochu nechtěla poslouchat paní doktorku. Ty chvíle mi splývají v jednu, která neskutečně bolela. Ale tak to prostě je. Ten zážitek je ale o to silnější, když víte, že ta bolest v jednu chvíli skončí a vy spatříte ten zázrak. Bolest k tomu prostě patří. A pak to přišlo… nejprve jsem slyšela křik a pak, když jsem se otočila na Járu, plakal. Plakal štěstím, protože náš syn se narodil zdravý a silný. Po chvíli mi ho položili na prsa a já ho prvně spatřila. Ta cesta pro něj byla stejně náročná jako pro mě. Vypadal vyčerpaně, přesto nádherně.

Pak následovala nezbytná prohlídka dětskou paní doktorkou. Jára pečlivě hlídal, co tam s ním dámy provádějí. Když bylo vše v pořádku, ještě jednou nám ho „půjčili“. Protože to byla náročná noc pro nás pro oba, Vítka odvezli na dětské oddělení a o mě se začala starat paní doktorka po ženské stránce. Než Vítka odvezli úplně, ukázal ho Jára již omytého mým rodičům, kteří čekali celou dobu statečně na chodbě. Jsem moc ráda, že ho viděli hned, jak přišel na svět. Následujících pár hodin přebíhal Jára ode mě na dětské, kde Vítka prvně fotil.

V tuhle chvíli je místo pro jedno, vlastně pro tři poděkování. První dvě poděkování patří Jarušce a paní doktorce Janě. Holky, moc jste pro mě udělaly a máte u mě díky do konce života, protože to i díky vám je Vítek teď tady s námi. Třetí, a to největší poděkování patří Járovi. To, že Tě miluji od první chvíle, už víš. Ale to, co si pro mě udělal tu noc, za to tě snad miluju ještě víc. Jsi nejlepší chlap na světě a já jsem neskutečně šťastná, že jsme teď rodina. To, co se tu noc mezi námi odehrálo, pro mě moc znamená a já ti děkuji za to, že jsi mi tak moc pomohl. Navždycky budu tvůj garnát, ty víš, viď?

Na pokoj na oddělení šestinedělí mi Vítka přivezli kolem osmé ráno. A od té doby jsme spolu.

Jak probíhaly naše další dny, jak jsme se aklimatizovali doma a o tom, jak moc je Vítek krásný, nádherný, hodný, šikovný prostě nej… Vám napíšu příště.
Krásné dny Vám tedy přeje Gábina a Vítek, tentokrát konečně každý zvlášť.

GÁBINĚ MŮŽETE POGRATULOVAT NA DISKUSNÍM FÓRU KLUBU TĚHULEK.