Klub těhulek (117): Přípravy na všechno
Jako červená nit se dnešním článkem táhne téma příprav – Mará se chystala na dovolenou za teplem a sluncem, Markéta si zase uvědomila, že je nejvyšší čas začít se zařizováním a nakupováním věcí pro miminko. A Gábina se stále připravuje na porod, protože Vítkovi se u ní asi moc líbí.
Zdroj: archiv redakce
S NAŠIMI TĚHULKAMI SI MŮŽETE POPOVÍDAT NA DISKUSNÍM FÓRU KLUBU TĚHULEK.
Ahoj, těhulky!
Všechno se seběhlo tak rychle a my na poslední chvíli kupujeme s mamkou zájezd do Dominikánské republiky. Za pár hodin jedeme na letiště. Nejprve jsem se strašně těšila, jelikož jsem tam už dva roky nebyla a tu zemi miluji. Teplo, dobré jídlo, bílá pláž, palmy…
Ale po zaplacení zájezdu mě přepadl strach. Teď už nezáleží jen na mně, ale i na tom drobečkovi, co v sobě nosím a musím o něj pečovat. Přečetla jsem plno článků, poradila se s lékařem i zabrouzdala na diskuse a všude se píše, že ani dlouhý let nemůže Zrníčku nijak ublížit. Ale i tak mám divný pocit. Říkám si, že těhotenství není nemoc, ale jen jiný stav a podle toho musím se svým tělem zacházet. Jsem zdravá, Zrníčko je v pořádku, tak proč si neodpočinout. Co si budeme povídat, až bude Zrníčko na světě, už si moc neodpočinu. A já na sebe budu dávat pozor jako nikdy předtím.
Takže mám zabaleno a jakmile budu mít ten dlouhý let za sebou, spadne ze mě všechna nervozita. Je to paradox, můj manžel je ve výcviku na dopravního pilota, takže díky němu mám v letadle nalítány desítky hodin. Téměř veškerý volný čas trávíme v letadle, na letišti nebo mluvením o letadlech. I já sem vždy chtěla létat. Milujeme cestování, takže také létáme několikrát do roka, ale teď mám poprvé opravdu strach… Koupila jsem si i kompresní punčochy, zamluvila místa do uličky a zajistila si přednostní odbavení.
Asi už ve mně pracují mateřské city. Nedávno jsem si poprvé uvědomila, jak moc to malé miluji. Denně s ním mluvím, povídám mu, co vše budeme dělat a kam půjdeme, až se narodí. Zjistila jsem, že naprosto nezáleží na mně nebo na okolním světě, ale jen na našem Zrníčku. Už teď je pro mě tím nejdůležitějším stvořením na světě.
Hned, jakmile se vrátím, mě čeká screening v II. trimestru. Moc se těšíme, až ho zase uvidíme. Je to už taková doba, co jsme byli naposledy na ultrazvuku.
Takže teď dopsat článek, zabalit hromadu ovoce do letadla (ta jejich strava se nedá jíst) a odjezd na letiště. Příští článek zašlu z dovolené, tak povyprávím, jak jsem zvládla let, z kterého mám tak veliký strach.
Mará
Ahoj těhulky,
tento týden jsme se s Lukášem konečně věnovali přípravám na příchod Lukáška. Dlouho jsme to odkládali, ale když jsem se minulé pondělí zamyslela nad tím, že mi už zbývá vlastně jen dvanáct týdnů do porodu, musela jsem konečně zavelet a začít.
Je zvláštní, jak těch osmadvacet týdnů rychle uteklo. Pamatuji si úplně přesně, jak jsem si dělala těhotenský test a nemůžu uvěřit, že to bylo již před půl rokem. Tak přesně takhle plynuly moje myšlenky v pondělí při úklidu. Najednou jsem se lekla. Uvědomila jsem si totiž, že mi zbývá vlastně jen dvanáct týdnů do porodu a do chvíle, kdy si z porodnice konečně přivezu našeho milovaného Lukáška, a já nemám vlastně ještě vůbec nic připraveného. Z Lukáškova pokojíku je zatím jen odkladiště, které není ani vymalované, natož uklizené. Nemám kočárek, postýlku a všechno oblečení, které jsme od někoho dostali a těch pár kousků, co jsme koupili je zatím složeno v krabicích a na nových věcech jsou dokonce ještě cenovky. Vážně se musím přiznat, že jsem všechno nechala na poslední chvíli. Mám naštěstí ale výhodu oproti ostatním těhulkám v tom, že s prací jsem už skončila, a tak mám na všechno mnohem víc času než ony, ale i tak jsem musela začít okamžitě.
Lukášovi to samozřejmě přišlo i tak brzy, když jsem na něj ale zaútočila s čísly a připomněla mu, že nám zbývá jen dvanáct týdnů, což jsou vlastně jen tři měsíce, což pro něj vlastně znamená jen čtyřiadvacet volných dní o víkendu. Uznal, že na zahálení už opravdu nemáme moc času, a přidal se k přípravám. No matematika mi naštěstí vždycky docela šla.
Tak jsme se domluvili na barvě pokojíku, která bude světlounce zelená. Zelený bude i Lukáškův kočárek, který jsem si vybrala na internetu a který koupí tchyně. Postýlku budeme mít půjčenou od švagrové, což mě trošku mrzí, protože mi ji chtěl můj taťka udělat sám, ale Lukášův táta mu to rozmluvil, že prý kupoval úplně novou, a tak je to zbytečné. S taťkou jsme se ale domluvili, že mi pro Lukáška vyrobí kolíbku, tak doufám, že tohle mu už nikdo nerozmluví, protože mít vyrobeného něco s otcovskou a dědečkovskou láskou, to by mně ani Lukáškovi žádná kupovaná věc nenahradila.
Tak teď se už jen pustit do praní, žehlení a skládání malých oblečků a i to si můžu odškrtnout z toho nekonečného seznamu, i když to bude trvat asi o trochu déle než jen jeden týden. A také se musíme s Lukášem vydat na nákupy do nějakého dětského obchodu, aby se i seznam věcí, které musíme koupit pro Lukáška, trošku zkrátil. I když na jeden takový nákup jsem se domluvila už se svou maminkou, na což se moc těším. To bude ale až za čtrnáct dní, takže o nákupech s Lukášem si ode mě přečtete určitě dřív a možná to bude už v mém příštím článku.
Tak pěkný týden!
Markéta
Milí čtenáři,
začíná mi být trochu trapně, protože musím opět napsat, že Vítka ještě nemáme a že předešlý týden se opět odehrával pod taktovkou nervozity a očekávání.
Než Vám povím, že se prostě doktoři nedokážou shodnout na termínu porodu, prozradím Vám, co jsem jedno dopoledne hledala na internetu a obrovsky se u toho nasmála. Když si do vyhledávače nebo do nějaké encyklopedie zadáte „slon africký“, dozvíte se, že slonice nosí svá mláďata 22 měsíců. Po 19 měsících jsou mláďata připravena k příchodu na svět, avšak příroda je mocná čarodějka, tak je u sloní mámy v břiše drží ještě další tři měsíce. Na rovinu přiznávám, že si začínám myslet, že mi doktorka něco tají, a že Vítek nebude kluk jako buk, ale malé slůně, které má prostě na příchod ještě čas. Samozřejmě si dělám legraci, určitě to bude kluk jako buk a fešák. Musím si ale nějak to čekání krátit a navíc, jak se říká, smích je zdravý.
Minulý týden jsem byla naposledy v poradně u paní doktorky. Vše je v pořádku, opět mi pověděla, že teď už záleží jen na miminku. A nakonec mi paní doktorka řekla, že další týden již chodit nemusím a mám se domluvit rovnou v porodnici. Takže slavnostně oznamuji – pacientka je předána do péče porodníka. Jak víte, mám v porodnici kamarádku Jarušku a ta už mi tam domluvila i paní doktorku. Takže jsem se za nimi začátkem týdne vypravila a doufala, že mi poví, kdy už se dočkáme.
Konečně se dostávám k tomu, že to věčné napínání bylo způsobeno tím, že ne všichni lékaři vypočítávají termín porodu podle stejného vzorečku. Takže moje paní doktorka má nějaký termín a paní doktorka z porodnice má jiný. A tady vzniká zádrhel v rozmezí skoro 10 dnů. Musíme se prostě nechat překvapit…
Před seznámením s paní doktorkou z porodnice mi v nemocnici také natáčeli kontrolní monitor. Tak jak to šlo hladce minule, tak tentokrát se Vítek předvedl. Sestřičce se bohužel nezdála srdeční akce miminka. Měl zrychlený tep a navíc dostal škytavku. Proto u mě chvíli seděla a bedlivě střežila monitor. Když mi řekla, že mi píchne kapačku s nějakou výživou, trochu jsem se vyděsila. I Járu, který byl celou dobu se mnou, přešel smích. Naštěstí mi pak vysvětlila, že to byla jen výživa s cukrem, že je možné, že jsem málo pila nebo že je Vítek trochu unavený, přestože mu rychleji bilo srdíčko. Po pár minutách se vše uklidnilo. Vítkův tep se zpomalil, my se trochu uklidnili a druhý výsledek monitoru byl už ukázkový.
Pak dorazila paní doktorka a prohlédla mě. Také jsme se společně domluvily, že mi provede „loupnutí“, odborně Hamiltonův hmat. Dělá se pro uspíšení příchodu porodu, a pokud se někdo ptá, jaké to bylo, odpovím, že nic moc, ale dalo se to vydržet. Bohužel, nic se neuspíšilo. Zřejmě nás loupnou tenhle týden znovu, tak uvidíme, jak je na tom Vítek s trpělivostí.
Zdraví Gábina a Vítek – stále 2v1.
P. S. Čáp pořád bloudí, uvidíme, co přinese další týden.
