Kateřina ve 33. týdnu těhotenství: Tak už!

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Vnímání času je přeci tak relativní! Hodina strávená v čekárně u zubaře je přeci úplně jinak dlouhá než hodina strávená s milovaným člověkem. Nemám moc ráda takové to věčné žehrání: „To to ale letí… užívejte si, dokud jste mladí… teď si to všechno dobře pamatujte, šíleně rychle vám to uteče a děti vyrostou…“ Třeba jo, třeba ne.

Někdy nám čas utíká, podruhé se vleče, jindy zas přirozeně plyne. Já mám právě nastavený mód plynutí. Cítím se naladěna na porod holčičky a začala jsem s hnízdícími aktivitami. Proti prvnímu hnízdění je toto asi tak dvacetiprocentní – většina je zkrátka stále hotová od Tomáška.

Náš byt jsme pěkně oplotili – dvoje topení a vstup do předsíně a zároveň koupelny jsme zahradili malými plůtkovými dvířky – a máme klid. Už nebudeme nacházet v botách, pračce nebo ve vaně hračky a další poklady. Všechny šuplíky máme dávno zabezpečené stejně jako rohy nábytku. Koupili jsme malou postýlku, což byl malinko oříšek sehnat naprosto totožnou, jakou má Tomášek. Děti budou v ideálním případě ležet u sebe a šlo nám i o estetiku. Připravila jsem miminku komodu s oblečky. Něco málo jsem už dostala od sestry nebo kamarádky, jiné nakoupila a zbytek podědila.

Mám o rok starší sestru a pamatuji si na moje ukřivděné pocity, že všechno dědím po ní. Občas měla ale tak krásné šaty, že jsem se potutelně těšila na okamžik, kdy jí budou malé a dostanu je já. Většinou jsem dědění oblečení, bot a kdečeho vnímala jako nespravedlnost. Dneska mu samozřejmě beze zbytku rozumím!

A s láskou vzpomínám na snahy tety Marušky, která nám se sestrou háčkovala krásné holčičí ponožky s velkými oky do sandálků a dopředu se zeptala, která si přejeme jakou barvu. Mohla jsem rozhodovat o své garderobě a byla jsem nadšená.

Stejně tak dnes oceňuji maminčiny snahy občas řešit situaci s nechtěným dědictvím v podobě lehce sepraných a či spravovaných svršků po sestře, kdy nám něco ušila či upletla – vždycky to bylo podobné, abychom se nehádaly. Pamatuji se na žluté sukně – na sestřinu s beruškou, moji s kačenkou, na pletené zimní čepice apod. Takže si troufám říci, že by dcera mohla mít ještě hlubší „rány“ než já, pokud by byla stále v modré, nosila od miminka body s auty, letadly nebo ufony, které bychom jí přenechali po bráškovi. Všeho s mírou – podědí hodně a i modrá jí bude určitě slušet, protože očekávám, že bude mít snad stejně jako Tom modré oči. Pořídila jsem jí mnohé ryze holčičí oblečení, hlavně čepičky. Její výbava se sem tam zarůžoví.

A už to nebudu přehánět – ze zkušenosti vím, že jsem po porodu dostala celkem ještě dost oblečení na miminko jako dárek (z důvodu možného zakřiknutí se u nás v rodině dává po porodu) a Tomášek mohl být jako model každou chvilku v něčem jiném.

Ještě mi ale zbývají některé úkoly – vyladit povlečení do postýlek, abychom to neměli jak v „kanárkově“, a vymyslet, čím rozsvítit náš „rakvičkový“ kočárek, jak přezdívám našemu černému dvojáku. Už jsem o těchto plánech psala dávno. Povlečení budu šít, jenže s ročním dítětem se při našich dispozicích v bytě dá vytahovat šicí stroj maximálně večer, když spí, takže to chce spíš jen malinko vůle neusnout stejně rychle. 😀

Přečtěte si také:

• Výbavička pro miminko
• Kolik ultrazvukových vyšetření vás čeká v těhotenství?
• Inspirujte se jídelníčkem pro děti od jednoho do tří let

S časem na rodičovské dovolené zacházím tak nějak nejčastěji bez plánování. Občas nevím, co je za den, respektive to neřeším. A to je jedna z největších krás rodičovské. Zbavila jsem se stresu a tiků ze školního zvonění, kdy byl můj pracovní den přísně řízen po minutách. Ranní dozor mi začínal v 7.10 na druhém konci Prahy – to už jsem měla uvařené kafe, sbalený notebook a všechny pomůcky k první hodině. Crrr, spěchala jsem do třídy, abych tam byla na čas, crr, honem zpátky do kabinetu přehodit pomůcky, přeřadit se na jiný předmět, kousnout do svačiny a třeba si ještě odskočit nebo zatelefonovat. Crr, utíkala jsem zase jinam, deset minut uběhlo jako minuta jedna. Učení literatury obvykle šíleně letělo, zato při učení několikahodinového bloku evropské integrace se zatraceně vleklo.

Rychle jsem si zvykla na nádhernou změnu, kdy se můj čas řídí potřebami syna a vlastně ničím jiným. Hodně hluboko se do mě zavrtal pocit, že nic nemusím řešit a dívat se do diáře. Crrr, zvonil telefon v kuchyni – já byla v koupelně. Crrr. Ještě jednou. Za chvíli klíč ve dveřích, to si Lukáš doma něco zapomněl a v kvapu odešel, tak jsem byla přesvědčena, že mi volal on, ať mu něco zapomenutého hodím z okna. Crrr, zvoní znovu, to už jsem ho mohla vzít. Klidně se představím, pohodička… volali z Fotopromě, že mám být už asi dvacet minut na focení. Cha!

Tomášek spal a já zrovna chystala tašku na procházku, až se probudí. Inu, zažila jsem si po dlouhé době něco stresu, jak se tam rychle dopravit, sbalit si oblečení na focení (nepřipravené), vzít Tomáška, kočárek, jídlo, pití, nějaké hračky. Bohudík jsem měla čerstvě umyté vlasy, zato manikúra… co to řešit, nebyl najednou čas a na to už vážně nejsem zvyklá! Především jsem zbrklá, focení jsem měla v diáři sice napsané, ale na špatný den. Všechno ale výborně dopadlo a zjistila jsem, že se téměř nic nestalo a nakonec to bylo jedno z nejlepších těhotenských focení.

Vprostřed týdne jsme byli na ultrazvuku (v termínu i včas :-)) a miminko vypadá prý výborně. Všechno je předpisové a překvapilo nás i lékařku, jak je holka velká! Váhový odhad k minulému týdnu byl lehce přes 1900 gramů. Ale už jsme ji moc neviděli, otočila se hlavičkou dolů a namířila si to rovnou hlouběji do pánve. Třeba ji uvidím do obličeje „až“ na JIP, jakmile se probudím do dvoudětné reality.

Ale ať nepředbíhám, pěkně si dáme chronologický literární čas. Zpět do konce září a těhotenské poradny. Odešla jsem s žádostí o mateřskou dovolenou. Mohla bych jít „už“ dnes, ale půjdu „až“ 6 týdnů před plánovaným porodem. Mimochodem odcházím na mateřskou dovolenou přesně v den voleb – takže kromě další mateřské oslavím i stínání volebních hlavounů z lamp. Všude kolem nás je to stále hlava na hlavě, hlava na lampě.

Ale já už jsem naladěna úplně jinak než na čtení volebních programů. Jdu si zapsat do diáře, co chci stačit v týdnu – nemám moc velké cíle – dostavit se včas a s Tomášem na očkování a nechat vyčistit dětské náušničky pro dceru, které jsem dostala při mém narození od dědečka. Krásnější jsem nikde nenašla.
Kateřina

Recenze: Tomášek (12 měsíců) otestoval Sunárek do ručičky

Dorazilo nám poštou 16 přesnídávek, celkem 4 příchutě. Zaujal ho hned – přesnídávky jsme vyrovnali do regálu s potravinami, kde vypadaly jako družina vojáků – takže také fajn hra na přendávání tam a zpět. U Toma jednoznačně vedla banánová příchuť. Výhody významně převážily nevýhody – opravdu moc děkujeme a sem tam přesnídávky kupujeme dál.

Hlavní výhodou je nízká váha – na procházku s sebou do přebalovací tašky jsou ideální a výrazně lehčí než přesnídávky ve skleničkách. Tom se brzy naučil jíst úplně sám a přesnídávku beze zbytku „vysosnul“, což je pro každé dítě jistě snadné jako pití z lahvičky. Navíc se obvykle vůbec nezašpinil. Fajn je také dostatečně velké víčko, které dítě nemůže spolknout. Všimla jsem si, že konkurenční přesnídávka má víčko mnohem menší a to by bylo asi o strach.

Nevýhodou byl začátek, kdy si Tomášek na nový způsob jídla zvykal. Když jsem usoudila, že se zvládne najíst sám, překvapivě silně zmáčkl obal a přesnídávka přistála až na manželových vlasech, takže to chce zpočátku trošku cviku nebo krmit. A v současném Tomáškově věku nám už moc nevyhovuje gramáž – dávka je pro něj už malá a dvě přesnídávky už zase vyjdou podstatně dráž, než kdybych rozpočítala cenu za stejný objem přesnídávky ve skle. Takže Sunárek do ručičky doporučuji pro roční a starší děti jako odměnu nebo malou svačinku na dojedení se. Fajn nápad.