Kateřina ve 32. týdnu těhotenství: Žádný mimina tady nepotřebujeme!

Foto z ateliéru rodinné fotografie“ Fotopromě.cz

A moje batole se vprostřed pískoviště tváří jako z reklamního letáku na dětskou pojistku, idylka… až do té doby, než musíme domů, to už kanou slzy jako hrachy a mně málem taky – už jsem zcela vzdala vidinu čistého kočárku. Písek je všude, na všem a ve všem, i v plence se ho najde dost včetně kamínků. A jak víme, děti dokáží být někdy kruté a já to teď zvlášť těžce nesu.

Uvědomovala jsem si svoje štěstí ze šťastného dítěte, především ze zjištění, že je dítě společenské, kooperující, že nemá potřebu mlátit ostatní lopatkou, rozšlapávat jim bábovky a nebojí se zapojit do hry jiných. Ostatní děti ho baví a zajímají. S tím nejnádhernější úsměvem přilezl ke skupince větších (2–5 let) kluků a snad s veškerou naivitou, kterou bychom na světě v jednu chvíli sebrali a podrželi, si k nim přisedl s lopatkou a přidal ruku k dílu – hloubil tunel. A přišla sprcha: „My tady žádný mimina nepotřebujeme!“ a drobný strkanec jednoho staršího kruťáka, leč z nezvládnutého zachvácení velkým vztekem. Po prvotní, asi tak dvouvteřinové hluboké lítosti, se mi začala otvírat rybička v kapse, jak by řekl jeden můj kolega. Se zvýšeným pulzem připravena bránit syna jako lev jsem hledala vysunutou hlavu medové matky a šla řešit situaci. Chlapeček tentokrát velmi sebevědomě směrem ke mně svou nemilosrdnou větu zopakoval. A já mu stejnou dikcí a s jeho napodobeným výrazem v obličeji řekla, že on je sám pěkný mimino a že si sami postavíme takový tunel, až se ten jeho sám proboří. Maminka nikde a malý drsňák mě obdařil pohledem rozzuřeného rotvajlera, něco si cedil pod neexistující vousy. Slyšela jsem jenom zřetelně: „Jsi sama pěkně tlustá.“

Přečtěte si také:

• Co dokáže pískoviště
• Po kom to dítě je?
• Kolik můžete v těhotenství přibrat?

Pak dorazila kamarádka (dospělá žena s jedním dítětem, která tedy už těhotná byla) a stala se jí věc, o které bych si nikdy nemyslela, že se může stát. Ještě než jsme se přivítaly, začala se smát, protože mě viděla z dálky sedět na lavičce a přemýšlela, jak mi taktně říci, že jsem nějak pěkně přibrala. Prý dočista na okamžik zapomněla, že jsem těhotná.

Na svoje těhotenství tedy už nezapomínám. Jsem pěkně ufuněná, útisk plic odhaduji na 60 % a útisk močového měchýře asi tak na 80. Bydlím v pražském obvodě, kde budou zanedlouho probíhat komunální volby. Můj hlas dám té politické straně, u které najdu v programu příslib vybudování sítě veřejných záchodků. Ale mám za to, že už nám je jeden politiko-sportovec nasliboval a skutek utek. Asi politika nebyla taková selanka, jak si myslel.

Každopádně se ze mě naoko stává žena bez tváře a bez politického názoru (i když blafuji, nejspíš jsem už rozhodnutá volička), protože při procházkách s kočárkem narážím na samé stany politických stran a skoro u všech jsem zastavována. Je to nevídaná zábava. Těhotná matka s kočárkem, to je zjevně terno. Doslova mě atakují nejrůznější typy členů volebních týmů a pokládají i dotazy, co že mi v té Praze 6 chybí. Vždycky jim řeknu, že mi zrovna chybí čisté veřejné WC, kam by se dalo jít s kočárkem (nejbližší mám 4 km daleko a tam se vážně jít s kočárkem nedá). Nastane ticho a Tomášek dostane balonek. Reakce žádná. Nikdy jsem neměla doma tolik propisek a nejrůznějších věcí, o nichž z větší části ani nevím, k čemu slouží. Nikdy jsem neměla tolik času na pročtení volebních programů a nikdy jsem se tolik nebavila nad tím, že na každé lampě najdu obří fotku jiné hlavy s úsměvem, někdy i dvou hlav vedle sebe. A pod nimi víceméně nic neříkající heslo. Tomášek hlavy vnímá jako výukový materiál k procvičování, kde jsou uši, nos a oči. A popravdě – sama vážně nevím, k čemu jinému nám tady ty hlavy visí, alespoň že ty děti z toho něco mají.

V žádném hesle pod hlavou není nic o dětech, maximálně se objevuje přídavné jméno „rodinná“ a dál nic moc. Zatím nikde nic o těhotných, miminech, bezbariérových chodnících, záchodcích, nízkopodlažních navazujících spojích atd. Takže myslím, že téma mimina fakt potřebujeme!

Ať volby vyhraje kdokoliv, nebudu šťastnější ani kvůli propisce, ani kvůli jednomu třeba i dodrženému bodu z volebního programu vítězné strany. Budu šťastnější třeba díky dalšímu miminu. To potřebuju, milý kruťáku z pískoviště. Mně se narodí holčička a můžou nastat jen tři varianty:

1. Zdědí jen ty nejlepší vlastnosti po mně i po Lukášovi – bude citlivá, pořádkumilovná, spolehlivá, cílevědomá, talentovaná výtvarně, hudebně i sportovně. Fyzicky bude fakt hezká, získá pouze to nejlepší z obou z nás – vlasy i s barvou po mně, aby se hodila k bráchovi, ale po Lukášovi vlnité, zoubky po Lukášovi, obě varianty očí ujdou, rty po mně…
2. Zdědí jen ty nejhorší vlastnosti po mně i po Lukášovi – bude tvrdohlavá, urputná, netrpělivá nebo příliš trpělivá (dle toho, čí geny vyhrají), zbrklá, náladová a puntičkářská. Po Lukášovi bude mít nohu šestačtyřicítku, po mně křivá záda, bude mít málo obočí nebo ošklivé třepivé nehty.
3. Bude pelmel nás obou, časem se v ní uvidíme a nadále budeme slýchat naprosto rozporné informace z našeho okolí: „Celá tatínek.“ „Celá maminka.“ „Tohle přesně dělal Lukášek.“ „Tohle přesně dělala Kačenka.“ „Takhle přesně vypadal/a…“
4. Varianta 4 je klon jednoho z nás a tu vylučuji.

3D ultrazvuk prozradí hodně, takže jsem už samozřejmě nekritická a jako jiné maminky jsem přesvědčená, že mám nejkrásnější a nejlepší holčičku na světě, akorát já ji na rozdíl od nich ještě nemám. Ještě dva měsíce!
Nezapomeňte jít volit, vyrabovat v nějakém stanu pár propisek a papírových kapesníčků, to se hodí do přebalovací tašky. No kolikrát vám propiska chyběla?
Kateřina

Kateřina právě prožívá 32. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?