Kateřina ve 31. týdnu těhotenství: Pro mě je jednička(ář)
TĚHULKA LIVE! KATEŘINA V září se dále dívám svýma učitelskýma očima na svět kolem sebe a všimla jsem si zajímavé věci – mám doma jedničkáře! Tomáš se narodil jedenáctého v jednu nula jedna po poledni a konečně udělal první samostatné kroky – zase stylově, když mu byl jeden rok a jeden den.
Zdroj: archiv redakce
Foto z ateliéru rodinné fotografie“ Fotopromě.cz
A holčička se narodí dost určitě minimálně se třemi jedničkami v datu, takže už teď mají sourozenci něco málo společného – kromě mámy a táty. Vůbec mi teď dělá syn radost – každý den objevuje něco nového na tomto světě. Během týdne obohatil celkem obstojně svůj slovník – nesnaží se sám vylézt na houpacího koně Ferdu, ale udělá prosím prosím ručičkama a řekne „houpy“, miminkovské „brm“ nahradilo „auto“, zato „brm“ je teď pití a „mňam“ jídlo – v tom jsme měli trochu hokej. Systém nevkládá jen do své mluvy, ale i do hraček – auta jsou ve spodním šuplíku, kostičky a jiné dřevěné hračky v horním, večer je třídíme a jde mu to zase na jedničku. A taky už mě dokáže poučit. Rád se mi přehrabuje v kabelce, to mu pod dohledem dovolím. Najde vždycky diář, podívá se na mě káravým pohledem – prohodí „nenene“, odnese jej do knihovny a zařadí vedle knih – je to přeci jen malá knížka a on má rád řád.
Oslavili jsme Tomovy první narozeniny a hlavní dárek v podobě samostatných krůčků si dal vlastně sám, leč o ten jeden den později. V předvečer jeho narozenin jsme vyvěsili girlandu, takže už ráno se trochu podivoval, co to je a co že se možná bude dít. Samozřejmě měl narozeninový dort připravený tak, aby vše mohl – tedy celý bílý, piškotový s pudingovým krémem a čerstvými jahodami a hlavně s králíky v klobouku. Přála jsem si, aby byl vkusný a „na míru“ a snad se vše podařilo. Foukání svíčky jsme poctivě trénovali na bublifuku, ale naostro to nevyšlo. Co mě ale překvapilo – druhý den si hrál s píšťalkou, do které bezpečně foukal, až jsem mu ji zabavila.
Nezvládli jsme další věc – a vážně to nechápu! My všechny tři děti máme z prvních narozenin krásné fotky – s maminkou a tatínkem a se sourozenci, pak detail – smějící se krásně oblečené dítě, jak pokojně sedí vedle dortu se zapálenou! svíčkou. To my tedy nemáme. Měla jsem co dělat, abych to své dítě vůbec u dortu vyfotila bez hořící ruky nebo oblečení. Tomášek má od narozenin houpačku do futer dveří, trochu jsme si na sebe upletli bič, ale za ten dětský smích, lehký strach a šťastné oči to stojí.
Čtěte také:
Slavení narozenin vnímám jako zvlášť důležitý rodinný rituál. Večer po oslavě jsem se dojala u porovnávání své rodinné fotky u dortu s Tomovou. Roční maminka, to je ale nesmysl – tohle batole z černobílé fotky má dnes své batole a další na cestě. A přemýšlela jsem o důležitosti rodinných rituálů v raném dětství dítěte, jak jsou významné pro vytváření skupinové identity, pro pocit náležitosti k rodině, pro získání pocitu, že je Tomášek naší součástí a že je pro nás teď ten nejdůležitější člen.
A pak jsem se vnořila do přednášek z fakulty a četla si o tom, jak podobné rituály formují osobní identitu, vlastně to, jaký bude malý jednou člověk, jak mu jimi můžeme pomoci při hledání jeho místa v životě, při vytváření partnerského vztahu a vlastní rodiny. Moc si přeju, aby v nás měl vzor, aby se cítil námi přijat a aby cítil, jak je pro nás důležitý, a proto s ním musíme být ve všech jeho důležitých okamžicích. A rodinné rituály budeme samozřejmě držet u obou dětí a jistě nás čekají o to nádhernější zážitky – těším se na Mikuláše, na Ježíška, na všechny narozeniny i svátky, na jejich první školní den, na jejich první rande, jak to s nimi budeme prožívat.
Těhulka LIVE!: Využívá nadstandardní program lékařské péče Materna II. 
Doufám jenom, že se nám budoucí narozeninové oslavy dětí nezvrhnou v tak často viděný úmorný chaos, obžerství a destrukci v podobě rozšlapaných balónků a roztrhaných girland – jak to vídám v jednom fastfoodu. Brr, tohle nás snad nikdy nepotká. Pěkně slavme v kruhu rodinném a případně i nějakou softverzí s kamarády – děti se musí vyblbnout a rádi sdílejí své slavnostní nálady.
Začínám odkrajovat dny (zbývá jich kolem šedesáti) do porodu holčičky. Mísí se ve mně dva pocity – jsem vážně ráda těhotná, mám ráda svoje velké břicho a vlnění dcery, zvědavost – jak bude vypadat, jaké to bude, až se poprvé uvidíme a pomazlíme, jaký bude mít pláč, jakou barvu očí, jaké vlásky, jak bude vonět.
Zároveň už nezvládám všechno, co se ode mě očekává, se samozřejmostí – bolí mě záda a klouby, jsem unavená. Nastalo to mnohem dříve než u Tomáška, ale není divu. Takže se z druhé strany už těším na porod, až se mi začne pomalu proměňovat zátěž pupku na potěšení v peřince. A začínám jí vybírat dárek k Vánocům, ty vážně nesmějí být polovičaté (a určitě nebudou, když jsme se sestrou veřejně deklarovaly těch 16 druhů cukroví).
A teď nařídit budík, zítra musím vstát a dojít si na kontrolní odběr krve.
Hezké zářijové dny přeje
Kateřina
