Kateřina ve 27. týdnu těhotenství: Ve hvězdách

„Foto z ateliéru rodinné fotografie“ Fotopromě.cz

Zrovna před chvílí na procházce jsme si říkali, že nechápeme, co jsme předchozí léta vlastně dělali a co jsme vůbec dělali, když jsme neměli Tomáška. Ve třiceti svatba, v jednatřiceti první dítě, ve dvaatřiceti druhé dítě a co se stane, až nám bude 33, na to radši ani nemyslíme, teď ne. To už ale víte.

Oslavu jsem si užila, ale taky mě její příprava stála už více energie. S občerstvením jsem se netrápila tak jako jindy, ale i nyní mám potřebu všechno vyrobit doma a nic moc nekupovat hotového. Vyráběla jsem dort a tartaletky a nějaké pomazánky, a protože se mi špatně tvoří s Tomáškem za zády, nechala jsem si to, až večer usne. A skončila jsem o půlnoci. Ale na svůj narozeninový den jsem nemusela nic – přebalovat, vařit, hrát si s Tomem.

Odpočívala jsem pod girlandou a slavila. Lukáš donesl z restaurace velmi dobrý oběd, samozřejmě sváteční, staral se o Tomáška, a hlavně překvapil dárkem. Dostala jsem svoji hvězdu! Je zaregistrovaná v jedné anglické observatoři, mám certifikát s její přesnou polohou a světelností, a co je hlavní – nese moje jméno v podobě, jak mi říkal můj dědeček-Ládínek.

Dojetí, překvapení i obrovská romantika a řekla bych, že i úplně první pusinka na rty od Tomáška přinesly skvělou narozeninovou atmosféru – cítila jsem se vážně úplně ve hvězdách, byl to krásný den.

Ale co jsou oslavy nás dospělých proti těm dětským. Nemůžeme se dočkat, až děti trochu povyrostou a budou nedočkavé, kdy už bude jejich narozeninový den, a zvědavé, zda něco dostanou. A budeme se dojímat, jak trhají dárkové papíry a řičí radostí… a na Ježíška, na toho se těšíme doslova šíleně, jak Vánoce s dětmi dostanou tu pravou atmosféru. A zanedlouho nás čeká premiéra – Tomáškovy první narozeniny.

Ještě se musím zmínit, co se dělo v týdnu se mnou a naší holčičkou. Se ségrou si pomáháme a jednou týdně celé odpoledne hlídáme obě děti (tedy bratrance se sestřenicí) a máme volné odpoledne pro sebe. Já to mám určitě jednodušší, protože Anička je už téměř šestiletá a s Tomáškem mi pomůže, zatímco Tomášek ségře rozkramaří půl bytu.

Snažím se alespoň vymyslet nějaký zajímavý program, abychom si odpoledne vážně užili. A jdeme takhle v dobré náladě už domů po hezkém odpoledni a zastaví mě paní, která vybírala peníze na sbírku k podpoře nemocničních klaunů… vezu kočárek s Tomem, mám břicho, síťovanou tašku s nákupem, za ruku držím Áňu a hraji s ní slovní fotbal. Už jsem se to naučila – asertivně jsem řekla té dámě, že již opravdu přispívám a podporuji určité neziskové organizace, které ale dobře znám, že mám před mateřskou a že ze mě dnes nevyrazí ani padesát korun na magnetku. Vypadala jsem zjevně unaveně, protože nahodila doslova soucitný pohled, opravdu na mě hleděla jak na největší chudinku na světě. Posilněna Aniččiným prosebným pohledem, který si říkal o magnet s obrázkem, vyřkla větu: „Když máte tolik dětí, tak já vám dám tu magnetku pro malou zadarmo. Opravdu to zvládněte a hodně štěstí. Kdybyste něco potřebovala, tak… a chtěla mi dát vizitku.“ Ani nevím, jestli jsem poděkovala já nebo jen malá, ale upalovala jsem pryč a zpracovávala jsem tu dávku soucitu.

Takže mě je lidí asi i líto? To ne, to určitě ne! Jen byla paní asi extrafilantrop a nějak se zmátla v cílové skupině. Za dva dny jsem zaznamenala další soucitný pohled starší paní v tramvaji, koukala jsem se mimo ni, abych nad tím nepřemýšlela. Na zastávce mě ale došla, čekaly jsme spolu na zelenou – a zase: „To Vám teda nezávidím…“ mluvila tlumeným hlasem, jako kdybych byla v poslední hodince.

Za pár metrů ještě v týž den jsem potkala další, tentokrát mladou maminku, která též nespustila oči z mého pupíku a kočárku, zastavila se a prohodila pár slov údivu. Dozvěděla jsem se, že je taky těhotná, ale čerstvě a že je její holčičce rok a půl a prý si všichni ťukají na čelo, jak je to brzy. Rozpakuji se, že se stále rozpakuji. Ale dávno mě to nerozčílí, dokážu dokonce říct, že mít děti rychle po sobě byl vždycky můj životní sen a že 14 měsíců není nic proti mojí sestřičce u gynekoložky – ta má děti od sebe dokonce 11 měsíců – to je teprve něco, cha!

Moji milí, vysvětlete mi ale, co se to děje, že někdo želí ženu, protože čeká dítě? Kdyby věděli třeba, že mám Bechtěrevovu nemoc, těžkou skoliosu páteře, bolavé klouby, že jsem měla TBC, co všechno kvůli tomu nemůžu, jaké nepřízně osudu mě kdy potkaly a co mě možná ještě čeká… tak by asi rovnou založili sbírku ošacení nebo by mě přinutili stoupnout si s kasičkou vedle nich. Co mi zbývá, než si dělat legraci?

Ne, jsem stále na své hvězdičce, která je jenom moje, anebo na obláčku či jak to říci – jsem spokojená, těším se na všechen ten frmol kolem chlapečka a holčičky a žádný soucit vážně nepotřebuju. Jen ať lidi radši přemýšlí nad těmi nemocničními klauny a dalšími bohulibými projekty.

Posílám pusu všem, kteří nikdy nekroutili hlavou nad rychle po sobě jdoucími těhotenstvími, a hlavně Lukášovi za hvězdu.

Kateřina

Kateřina právě prožívá 27. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?